Věra Čeňková

„Tady jsme si představovali, jak vlak odjíždí z Terezína. V roce 1944 jsem to dostala k narozeninám od hocha, s kterým jsem tehdy chodila. On v roce 1944 odjel s transporty na východ a už se nevrátil. Sám to asi ani nekreslil, ale nechal to za kus chleba někoho nakreslit, aby mi to mohl dát na památku. Vyhazujeme všechny terezínské věci a představujeme si, jak jedeme v roce 1945 vlakem domů. Ale on, chudák, jel vlakem na smrt. Tyhle obrázky byly dříve v jiném sešitku. (…) K těm výročím mi to namaloval. Dostávala jsem kresby do památníčku. Měla jsem také různé šperky z kůže za kus chleba. Nebo mu dal něco ze zahrady. Jeden uměl trochu kreslit, jiný uměl dělat něco z kovu. Takové dárky se dávaly.“

„Byly tam horší věci, kterých jsme se báli. Nejhorší snad bylo, když se z těch dalších koncentráků vracely živé mrtvoly, lidé potažení kůží, nemocní a plní šatních vší, z čeho byl ten tyfus. Pak leželi všude po kasárnách, po desítkách, protože na ně nebylo místo. To byl hrozný zážitek, my jsme nevěděli, kam ty transporty jdou. Teď se vraceli dohola ostříhaní ubožáci, kteří na sobě neměli nic než ty proužkovaný hadry. To byl jeden z hrozných pocitů a tehdy jsme se dozvídali, že se nám nevrací skoro nikdo z těch příbuzných.“

„Já nevím, jestli o tom chcete mluvit, ale určitě nebylo jednoduché se scházet v Terezíně s opačným pohlavím." "Zpočátku to nebylo možné vůbec. Ale on byl vedoucím úseku té zahrady. On byl z Židenic, z Brna. Nemohl studovat, tak se vyučil zahradníkem a stal se tam z něj vedoucí zahradník. Měl na starosti ten skleník. Dali jsme si rande před osmou. (…) Nejdřív jsem dělala poslíčka, pak jsem dělala v zahradnictví. V září 1942 jsme spolu začali chodit. On tam někdy přespával v tom zahradnickém domku. Tak jsme tam začali randit. Mohli jsme být o něco déle venku, do těch osmi. Bohužel, on šel do jednoho z říjnových (1944) transportů, kdy jich odcházelo hodně. A nevrátil se. Byl to hodný kluk, o pár let starší než já. Dva roky jsme spolu chodili.“

„(Kdy jste ho [otce] naposledy viděla?) Viděla jsem ho den před smrtí. Náhodou dostal takovou práci, že na dvoukoláku objížděl kasárna. Tehdy byla ženská a mužská kasárna a nesměli jsme vůbec ven. Dostal takovou práci, že objížděl po těch pozůstalých a sbíral po zemřelých, co po nich zbylo, pár šatů či kufr, a pak to odvážel do nějakého skladu. Tak se u nás mohl stavět v těch kasárnách. Odpoledne se u nás stavěl a ráno už byl mrtvý. Byl to plicní edém, takže se vlastně udusil v té mužské ubikaci. Než přišel nějaký doktor, tak už konstatoval smrt. Je v nějakém hromadném hrobě. Tehdy ještě v Terezíně nebylo krematorium, takže se pohřbívalo na neznámé místo. Mamince bylo třicet osm let, mně šestnáct.“