„To z nás měli největší zážitek tady na hranicích. My jsme byli asi první, kdo přecházeli ze Žitavy do Hrádku z kapitalistický ciziny. Takže ti se svolávali na těch hranicích. Přišli tajní v civilu a všechno nám probírali. My jsme třeba v Lahti navštívili kostel od Saarinena a měli jsme napsanou adresu od pana faráře, kde jsme byli na večeři u něj, tak to si hned opisovali. Bylo to komické, všechno rozebrali. Měli jsme špinavé prádlo a v tom byly zabalené ty věci, které jsme si tam koupili, hrníčky a podobně, to všechno rozebrali. Na té německé hranici jsme strávili asi dvě hodiny, než nás pustili do Liberce, to byl dobrý zážitek. Protože přecházet z kapitalistické ciziny přes tenhle přechod, to tam zřejmě nikdy nezažili. Tak to byl náš výlet na Západ a pak jsme se dlouho samozřejmě nikam nepodívali.“
„Měla jsem dobrou kamarádku, která se mnou chodila na SVVŠ, seděly jsme v jedné lavici, pak jsme spolu bydlely na koleji, když jsme obě studovaly medicínu. A oni měli na Sečské přehradě chatu, na Ústupkách. Vždycky jsme tam jezdily na poslední týden prázdnin a navštěvovali nás tam spolužáci a společně jsme se připravovali, že půjdeme 1. září do školy. Její babička byla z Heřmanova Městce, kde byla na konci prázdnin pouť, tak jsme k ní ze Seče ještě jezdily na pouť. Byly jsme tam i v roce šedesát osm. Do dvou do rána jsme hrály kanastu, nic jsme nevěděly. Ráno volala maminka té Dáši, že přijeli Rusové. Teď my jsme koukaly, tam na Ústupkách byl krám pro chataře se smíšeným zbožím a tam už stála fronta a lidi všichni brečeli a kupovali ty obrovské pytle mouky a cukru, nevěděli vůbec, co bude. Maminka pro nás přijela a odvezla nás zpátky do Pardubic, protože nás tam nechtěla nechat.“
Hana Čejková, rozená Augenthalerová, se narodila 5. srpna 1952 v Pardubicích. Vyrůstala jako jedináček mezi šesti dospělými. Odmalička byla vedena k turistice. V roce 1970 nastoupila ke studiu medicíny v Praze. Během studií se seznámila se studentem architektury Františkem Čejkou, za kterého se zanedlouho provdala. Nejprve začala pracovat na oddělení ARO v pardubické nemocnici, později se s manželem přestěhovali do Liberce. Tam začala opět pracovat na oddělení ARO a František působil ve Stavoprojektu Liberec. V roce 1979 mohli manželé Čejkovi vycestovat do Finska a prostopovali část Skandinávie. V roce 1981 František Čejka podepsal Chartu 77 a začala se o něj zajímat Státní bezpečnost. Během 80. let se manželé stýkali s některými chartisty a podíleli se na šíření chartovních tiskovin a Františkova časopisu Váhy. Narodily se jim celkem tři děti. V listopadu 1989 se František zapojil do Občanského fóra a následně krátce působil v politice. Poté přednášel na fakultě architektury v Liberci. V roce 2000 odjel s nejstarším synem do Himálaje, kde náhle podlehl výškové nemoci. Hana Čejková po ztrátě manžela nepřestala cestovat a dnes se navíc těší z několika vnoučat.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
