Tomáš Cahel

* 1963

  • „Tatínek nikdy až tak nevzpomínal, že by ho mlátili. Bylo to velice tvrdé, třeba každou hodinu je v noci sebrali na vyšetřovačku, nechali je chviličku usnout a znovu vzbudili. Tímto způsobem je tak vyčerpali, že už křičeli od bolestí atd. Některé pravděpodobně mlátili, pouštěli elektriku. Tatínkovi toto nedělali, ale vzpomínal, že byly případy vězňů, kteří křičeli bolestí a strachy, už když vyvolali jejich jméno na chodbě, že jdou k dalšímu výslechu; muselo to být strašné. Od spoluvězňů, kteří si ťukávali morseovkou přes stěny, věděl, že se nesmí absolutně k ničemu přiznat. Takže na jakoukoliv otázku měl jedinou odpověď: ‚Nevím, neznám, nepamatuji se‘, nepřiznal se vůbec k ničemu. Jediné, co mu mohli fyzicky prokázat, byly zbraně, které měl u sebe při zatčení, to nepopíral. Jinak se nepřiznal k ničemu. Zpětně říkal, že kdyby si myslel, že je přiznání polehčující okolnost, nedostal by dvacet let těžkého žaláře, ale popravu. Díky tomu přežil.“

  • „[Otec] fungoval jako člověk, který svoje velitele ukrýval, převáděl a hledali cestu, jak je dostat za hranice. Byl asi jedním z posledních, který viděl ty hlavní vůdce, jestli to tak mám říct, skupiny Světlana v našem kraji, což byl Matúš a Mana z Francového a z Lidče. Ukrýval je. Myslím, že to byl ten Matúš [byl to František Mana], kterého předával v dědince – teď si nemůžu vzpomenout – k odvozu na Západ přes hranice. Několik dní postupovali, vždycky se velice krátce ukrývali na nějakém místě. Postupovali směrem od Klobouk, vím, že jedna ze zastávek byla v Lidči, poslední na faře ve Francových Lhotách, kde už unikli tak tak. Tam už jelo komando estébáků v autech, podařilo se jim vyskočit zadním oknem a utéct do lesa. Pak už se podařilo zkontaktovat převoz. Bohužel už to bylo nachystané, při té předávce to otec nepoznal, ani Matúš [Mana]. Auto bylo plné estébáků. Až zpětně, když ho zatkli, se dozvěděl, že auto jelo napřed směrem na rakouské hranice, ale před Hradištěm Matúš [Mana] poznal, že nejedou na hranice, že ho vezou zatknout. Dokázal ty chlapy v autě omráčit, ale auto havarovalo a byl dolámaný, takže neunikl. Později byl jako jeden z vedoucích členů pověšen.“ – „Otec v tom autě nebyl?“ – „Otec ho předal a vrátil se domů. Čekal možná na další příkazy. Z druhé světové války byl docela dost ozbrojen, měl flinty a nějaké pistole. V té době byli přesvědčení, že proti komunismu musí bojovat aktivně se zbraní, že je to hrozný režim. Už měli vědomosti, často od lidí, co byli v první světové na východní frontě a popisovali jim, co je to bolševismus a co se asi bude dít. V roce 1947, 1948 byli přesvědčení, že musí aktivně bojovat proti špatnému režimu.“

  • „Brácha byl takový víc zásadový, a když nás Rusové okupovali, prohlásil, že se ruštinu učit nebude. Bojkotoval to. Jeho učitelka, přitom museli být zvláště kantoři straníci, učila ruštinu. Přesto zavolala tatínkovi a řekla mu: ‚Ten váš ogar mně to tady bojkotuje, ale já se s ním nebudu rozčilovat a párat, pořád ho vyvolávat, to k ničemu nevede. Prostě bude mít čtverku. Jenom, abyste to věděl.‘ Tím byl vyřešený jeho bojkot ruštiny. Takže jsme to takto nějak procházeli. Vzpomínám si na jeden vtípek z učení, kdy učitel, pravděpodobně zapálený komunista, psal něco z té ideologie na tabuli. Napsal něco o Bohu, otočil se a významně prohlásil k nám žákům, učňům: ‚Vidíte, píšu Bůh s malým b, protože v něj nevěřím.‘ Mně to drze nedalo, ze zadní lavice jsem řekl, že já Lenin píšu taky s malým ‚l‘. V té chvíli došlo k vyšetřování, ale třída se postavila za mě. Nikdo se nepřiznal a nikdo mě nepráskl, tak nic nedokázal. Učni už se pak smáli jeho hlouposti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vsetín, 07.03.2022

    (audio)
    délka: 02:05:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 15.03.2022

    (audio)
    délka: 03:12:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Otec strávil několik let v uranových lágrech na Jáchymovsku

Tomáš Cahel, Poteč, 1970
Tomáš Cahel, Poteč, 1970
zdroj: Archív pamětníka

Tomáš Cahel se narodil 1. srpna 1963 v Poteči u Valašských Klobouk jako nejstarší ze sedmi dětí. Rodiče měli hospodářství. Tatínek Josef Cahel, hluboce věřící člověk, stál po válce u obnovy místní jednoty Orla. Roku 1950 jej odsoudili ve veřejném procesu se členy odbojové organizace Světlana – Makyta na dvacet let vězení. Prošel vazbou v Uherském Hradišti a uranovými lágry na Jáchymovsku a Příbramsku. Domů se vrátil po amnestii v roce 1960. Roku 1962 se oženil s Andělou Macků. Tomáš Cahel se vyučil opravářem zemědělských strojů, v letech 1981 až 1994 pracoval na Státním statku ve Valašských Kloboukách. Při zaměstnání si dodělal maturitu na zemědělské škole v Kroměříži. S rodinou se zapojil do salesiánského hnutí, během normalizace se účastnil tzv. chaloupek, později i jako asistent a vedoucí. Roku 1988 se oženil s Marii Nevrlkovou. V roce 1989 spoluorganizoval demonstrace ve Valašských Kloboukách. Po revoluci se angažoval v obnově Československé strany lidové (ČSL), kandidoval do zastupitelstva obce. Roku 1994 s bratrem obnovili rodinné hospodářství. Od roku 2005 pracuje na faře ve Valašských Kloboukách jako technický administrátor děkanátu. S manželkou vychovali čtyři děti. V roce 2022, v době natáčení, žil v rodném domě v Poteči.