JUDr. Milan Brunclík

* 1952

  • „Teď skočíme třináct let dál do roku 1981. To už jsem nesměl přes bránu Československého rozhlasu a televize, ale tady v Turnově, když se konaly nějaké akce a nebyl k dispozici zvukař, jsem byl dobrý. Tak jsem účinkoval na filmovém festivalu pracujících v turnovském letním kině. Jako v celé řadě kin v republice se v létě promítaly zahraniční filmy, o kterých jednooký Jan Kliment psával v Rudém právu, že tento film neuvidíme. Ale bylo nutné vykrýt návštěvnost kina, protože na sovětské filmy nikdo nepřišel, nebo pět šest diváků. Objevovaly se špičkové francouzské a americké filmy a někdy v nějakém dnu v červnu 1981 se promítal v Turnově film. Byl to dobrodružný film s Alainem Delonem a najednou v průběhu promítání, kdy to kino bylo plné, tam bylo narváno kolem třech tisíc lidí, seděli lidi na mezích... A v průběhu promítání tam napochodovala parta podivných soudruhů, já říkám o těchhle estébácích a kágébácích, že měl už takový ksicht. Tahla parta tam napochodovala a přikázala zastavit film a zapojit mikrofon. To jsem musel udělat. Oni začali číst jména lidí, o kterých nějak tak věděli, že jsou v kině jako diváci, aby nastoupili do 'vétřiesek', které jsou před kinem. Četli jména a chlapi celí podivení jako ovce nastupovali do 'vétřiesek'. Prostě odjeli. Odvezli je od rodin, od manželek a dětí, které s nimi byly, odvezli je někam v dálavu. Byl to červen 1981. Dozvěděli jsme se, že deset dnů byli v Polsku v lesích. Jenom se obávali, mám to od kolegy z Kadaně, říkal: 'Hele, oni dali nám ostré. Uvažoval jsem, co budu dělat, kdybych měl střílet. Nevěděl jsem, co budu dělat, jestli to pustím do sebe, nebo někoho zastřelím.' Nebyl tam nikdo z mých přímých známých, v Turnově se se mnou nechtěl nikdo bavit. Byl jsem známý jako disident, tak se se mnou lidi báli mluvit, když jsem se poptával. Takže jsem v Turnově nemohl nikoho vyposlechnout pro přímé svědectví, co se tam dělo, nikdo z nich ale prý nemusel bojovat, jen čekali. Střílet nemuseli, měli prý hlad, byli zavšivení, hygiena nebyla vůbec žádná. Dali jim jen nějaké mundúry. To je ta vzpomínka. Nejhorší na tom je, že skončilo jejich zvláštní povolání do armády a jenom minimum manželek a těch jejich takzvaně pozůstalých z kina odešlo. Zkoprněli a dokoukali film. Souviselo to přímo s hnutím Solidarita, výjimečným stavem. Měli být nasazeni pro nějaké souboje, protože situace v Polsku byla vyhrocená. Ale naše armáda nebyla použita, byla jen připravená. Víte, co je zajímavé? Je o tom velice málo nějakých materiálů. Něco jsem hledal, ale téměř nic jsem nenašel o tomhle. Jenom pár mých známých, když jsem jim to připomínal, říkalo: 'Něco takového bylo.' Ale lidi to už pominuli, tahle událost prošla. Pro mě to bylo otřesné v tom, že odtáhnou třicet manželů, milenců, rodičů.“

  • „Tito Poláci, velitelé těch Poláků, se po nocích scházeli v Turnově s českými veliteli a domlouvali se na tom, že tak, jak se oni chovali rytířsky vůči nám, tak že ti naši se budou chovat podobně, až k nim tam za tři roky pojedeme my obsadit Polsko. Dlužno podotknout, že to chování specifické a příjemné, pročeské, pročeskoslovenské, bylo u té party, co obsadila Turnov. Například vedle v Jičíně, to je dvacet kilometrů, tam se parta Poláků ožrala a na jedné křižovatce postřílela čtyři pět českých lidí. Někde se chovali jako naprostá hovada. My jsme měli v Turnově v tomto smyslu docela velmi pozitivní zkušenost. Tyhle skutečnosti, jak se scházeli v Turnově, jsem natočil na zvukový film. V tehdejší době byla dost vzácnost, aby někdo mimo Československou televizi uměl natočit synchronní zvukový film. Měl jsem takové vybavení, že jsem to uměl.“

  • „Ale co je hlavní, Turnov nebyl tři dny obsazen. Na okraji Turnova jezdily tisíce tanků a obrněných transportérů. Zbourali dokonce pylon Pyrám, ale do Turnova nezabrousil ani jeden. Mezi lidmi se vyvinula pověst, že oni sem nejedou proto, že Turnov bude exemplárně vybombardován. V Turnově byla velká československá vojenská posádka. My jsme s Honzou lidi tak opatrně trochu uklidňovali, ale ne zas tak moc, nechtěli jsme si to vzít na svědomí. Nebyly informace, jeden zdroj, druhý, třetí. Tak jsme to nějak plácali. I stalo se, že teprve 23. srpna 1968 kolem desáté hodiny přijela před kasárna kolona polských obrněnců. Turnovští vojáci vyhrnuli bránu, tam měli raketomety. Plukovník Jareš šel za nějakým tím polským plukovníkem a říká: 'Heleďte, kamarádi, jestli neodtáhnete do dvou hodin nad město, roztřískáme vás třeba i s půlkou Turnova.' A Poláci odjeli nad Turnov do lesa na Hruštici a už se ve městě nikdy ani neukázali. Až do doby, kdy počátkem listopadu obsadili, okupovali turnovská kasárna Rusové, Sověti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 24.06.2021

    (audio)
    délka: 01:44:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Udělám z vás hrdiny. - Počkej, až umřeme, nechceme skončit na Sibiři

Milan Brunclík jako student, 1970
Milan Brunclík jako student, 1970
zdroj: archiv Milana Brunclíka

Právník, kameraman, televizní a rozhlasový tvůrce Milan Brunclík se narodil 28. ledna 1952 v Turnově. V šesti letech dostal první kameru a ve dvanácti letech už točil reportáže pro pořad Vlaštovka v Československé televizi. Jako student vymyslel unikátní rozhlasový mikrofon, takzvanou umělou hlavu, která zachycovala zvuk ze všech směrů. Byl jediným člověkem s kamerou a rozhlasovým mikrofonem, který v době okupace Československa vojsky armád Varšavské smlouvy zachytil dramatické události kolem příjezdu polských okupačních vojáků do Turnova. Poláci přijeli do města o dva dny později než sovětská vojska do Liberce nebo do Prahy, až 23. srpna 1968. Spletli si Turnov s Trutnovem. Českoslovenští vojáci v turnovských kasárnách tudíž stihli připravit raketomety a polská vojska dovnitř nepustili. Sovětští vojáci pak Turnov obsadili až v listopadu. V libereckém studiu Československého rozhlasu se Milan Brunclík podílel s Václavem Havlem a Janem Třískou na protiokupačním vysílání. V roce 1969 spolupracoval s Václavem Havlem na jeho slavném pořadu Čechy krásné, Čechy mé. Od roku 1976 až do sametové revoluce mu režim zakázal vykonávat novinářskou činnost, stále ale točil v undergroundu a živil se převážně jako podnikový právník. V roce 1989 založil v Turnově regionální televizi, kterou stále provozuje. V letech 2000-2002 byl trestně stíhán za to, že jako šéf turnovské televize odvysílal údajně poplašnou zprávu o výbuchu jaderné bomby v Turnově, státní zástupkyně ho před soudním jednáním zprostila žaloby. Čtrnáct let vyučoval na Univerzitě Karlově televizní žurnalistiku.