Slavomil Braun

* 1935

  • „Dostal jsem se do té tělovýchovy. Oni mně tvrdili, že je Spartak dobře vedený stranou, protože ho vede komunista. Ale babička, ta vždycky zase… Samozřejmě, co první jako... zase byly lesy! Majitelům sebrali všechny lesy. Zavolali si mne také na radnici jako komunistu. Přišel jsem tam a říkají mně… Nejdříve mně babička řekla: ,Koukej se, já tě prosím o jedno. Ty jsi taky u těch komilistů,‘ ona řekla komilistů, neřekla komunistů, ,ale háje nedávej, háje nedávej!‘ A to jsem jí splnil. Přišel jsem na ten úřad, tam sedělo asi pět chlapů. Jeden z nich řekl: ,Soudruhu Braune, jistě jsi uvědomělý. Že bys jako dal lesy do státního fondu.‘ Já jsem řekl: ,Ne, já lesy nedám!‘ Ne, takhle to bylo, řekl jsem mu: ,Ano, ale za těch předpokladů... já přestavuji barák a potřeboval bych udělat asi deset kubíků prken.‘ A jeden z těch soudruhů mi tam řekl: ,Žádné výjimky tady nebudou!‘ Povídám: ,Dobře, když žádné výjimky tady nebudou, tak ode mne les nedostanete! Můžete si ho vzít, vy ho ukradnete tedy, ale já vám na to podpis nedám!‘ Byli jsme dva lidé v Rokytnici, kteří své lesy nedali, já a ještě jeden. No, domlouvali mně v práci, ředitel si mne zavolal: ,Soudruhu, měl bys jít příkladem!‘ Já povídám: ,Ne, já plním příkaz své babičky a to budu respektovat!‘ A lesy jsem nedal. Zkrátka ode mne podpis neměli. Tenkrát to bylo velké jednání na radnici. No a já jako soudruh jsem tehdy zklamal.“

  • „Poté to bylo horší, protože už zde nebyli Němci, že?“ – „Oni ve 45. [roce] šafovali pryč. Ale musím říct, že nám to bylo strašně líto. Brečeli jsme babička i já, když je odsouvali. Protože to byli lidi, kteří tady nikomu neublížili. Jenomže v tom asi byla politika. To byl ten Henlein, dá se říci... To bych řekl ošklivý slovo, to nemůžu ani říct. Tak ten je zblbnul. Jenže Hitler neměl Sudeťáky moc rád, ten je nemiloval a dal je prakticky do první linie. Oni všichni byli u Stalingradu. A dá se říct, že prakticky všichni zahynuli. Akorát tři zůstali naživu. Všechny, které jsme znali, tak všichni padli u Stalingradu. Sousedka, když jeli… Ona měla dceru, s tou jsem se strašně kamarádil. Ti kluci, co odcházeli, se kterými jsem lyžoval a hrál si, tak jsme se objímali a brečeli. Těžká doba to byla.“

  • „To si pamatuji úplně přesně. To jsme se učili tady ve sklepě [školy], ve spodní části. A když nám [řídící] řekl, že Německo kapitulovalo, že je konec války, tak jsme ani nešli dveřmi ven, utíkali jsme okny, okny jsme vyskočili ven a radostí jsme jásali a utíkali, ani ne po cestě, ale mezí dolů, byla tam díra v plotě. Mezí dolů jsme utíkali domů, že je konec války. Ohromnou radost jsme z toho měli, všichni, i Němci, všichni, kluci všichni. Pak jste teprve viděl, co to přináší. Ale ten okamžik, ten si pamatuji úplně přesně, když nám tam řídící řekl, že Německo kapitulovalo, že válka skončila. On neřekl, že je prohraná, to asi neřekl, ale řekl, že je skončena. A my jásali, řvali jsme a utíkali jsme domů, všichni. Ale to byl rachot, to je pravda, to jsme řvali, to jsme radostí řvali.“

  • „Ale protože jsem organizoval tuhle tělovýchovu, tak… To ke mně přišel, pamatuji se, jeden takový blbec, soudruh velikej, a říkal: ,No, soudruhu, ale měli byste taky vést politickou činnost, provádět ji v té tělovýchově!‘ Povídám mu: ,Soudruhu, když stavíme halu za deset milionů a ty lidi tam dělají zadarmo, to není politická činnost?!‘ On říká: ,No jo, je to politická činnost, ale víte, zkrátka jde o uvědomění.‘ A já povídám: , A ty nejsou uvědomělí, když to dělají?! Přeci, ježišmarja, jinak bychom to tady nepostavili!‘ A on: ,Tak třeba založte Brigádu socialistické práce.‘ A já povídám: ,No tak my založíme Brigádu socialistické práce.‘ Přišel jsem nahoru… protože já jsem, totiž tenkrát ještě v tu dobu, vleky a to celé, i to hospodářské oddělení, patřilo pod Spartak, to byla jedna [organizace]. Takže já jsem byl, dá se říci, generálním ředitelem pro celý Spartak, i pro vedení nahoře. Tak jsme založili Brigádu socialistické práce. Nikdo nevěděl o tom, že nějaká Brigáda socialistické práce je, ale já to vykazoval a bylo to vyřízený. Koukejte, takhle to bylo. Ale pomohlo to! Pomohlo to! Ta činnost pomohla! Mně dali pokoj, Spartaku dali pokoj. Vezměte si to takto. Jen na ukázku: Harrachov, Špindl a Pec byly zařízení ústřední tělovýchovné jednoty, státní zařízení. Jedině Spartak byl soukromý. A ředitel této organizace bydlel v Rokytnici, umíte si to představit?!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Rokytnici nad Jizerou, 02.09.2020

    (audio)
    délka: 02:25:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Rokytnice nad Jizerou, 10.09.2020

    (audio)
    délka: 02:07:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To byl rachot, když skončila válka, radostí jsme řvali a jásali

Slavomil Braun
Slavomil Braun
zdroj: archiv pamětníka

Slavomil Braun se narodil 3. března 1935 v Rokytnici nad Jizerou, v okrese Semily, do převážně německé rodiny, jeho rodné jméno je Günter. Maminka Emma Braunová zemřela v jeho necelých třech letech. Otec Reinhold František Braun padl jako voják wehrmachtu na bojišti v Normandii v roce 1944. Vychovala ho milovaná babička Františka Fischerová. Vzpomíná na dobré vztahy německých a českých obyvatel Rokytnice nad Jizerou během války, válečná léta a poválečný odsun německých spoluobčanů z rodného města. Kvůli německému občanství mu byl krátce po válce vyvlastněn dům a lesy po dědovi Robertu Fischerovi. Obojí mu úřady vrátily v roce 1948, kdy dostal československé státní občanství. Komunistický režim mu později lesy konfiskoval. V Žacléři se vyučil horníkem a v tamějším dole fáral do roku 1955. Před základní vojenskou službou se oženil a nastoupil v místním podniku Tofa (později Elitex) jako dělník. Odsloužil si dva roky u raketového vojska v Milovicích a vrátil se do Elitexu. V něm strávil celou svou pracovní kariéru, během které se propracoval na pozici vedoucího výroby. V roce 1993 odešel do důchodu. Od roku 1968 se několik desetiletí angažoval v rokytnické tělovýchově. Přibližně sedm let vedl tamější lyžařský oddíl. Od roku 1972 do roku 2003 zastával s výjimkou několika let pozici předsedy TJ Spartak Rokytnice. V této funkci se mimo jiné projekty zasloužil o výstavbu sportovní haly a lanové dráhy na Lysou horu. Spolu s manželkou Zdenou vychovali dva syny, Miloslava a Vladimíra. V roce 2020 žije ve svém rodném domě v Rokytnici nad Jizerou.