Josef Borsik

* 1940  

  • „Musel jsem do školy. My jsme tam přijeli v srpnu a v září jsem musel nastoupit, samozřejmě do první třídy, i když mně bylo devět roků. Tady už byla česká škola. Ale měl jsem spolužáky, kteří byli němečtí – Grunstovi a Adlerovi – a spoustu jiných děvčat, které se mnou chodily do třídy. Začal jsem chodit do Anger Gasse, to byla nejstarší ašská škola tady ve městě. Tam bydlel školník a pan ředitel Kršňák. Ve třídách se topilo. Byly tam velikánský kachlový kamna, a když byla zima, tak vždycky se tam muselo topit. A my jsme tam měli, když jsme byli starší, služby a museli jsme se vo to starat. Když se zatopilo, zavřelo se to a ty sálaly teplo až do pozdního odpoledne. Ale ve škole se mi líbilo, ale byli jsme roztříděni do tříd. To byla taková, nechci říct, že selekce, ale manželka, protože ta je Češka a poloviční Slovenka... táta Čech byl vod Nepomuku a její matka byla od Tatier, no a seznámili se v Brně. Vona byla baťovanka a potom si ji sem přitáh. S ní sem taky chodil do školy, ale vona chodila do áčka a já jsem chodil do béčka. Takže já jsem měl Cikány Zoliho a Petrníka a německý spolužáky a áčko, to bylo čistě slovanský. Ona si to neuvědomuje, ona si to nechce přiznat, ale tak to zkrátka bylo v tý době. Ta dominance toho českýho živlu samozřejmě byla podstatná, protože oni byli vlastně ty ouředníci, co tu byli za první republiky, u policie, ředitelé bank, pošt, v německým prostředí to byli nasazení Češi. To nebyli Němci, to byli ti posluhové, co tam dávali prachy. Ale jinak ti Němci byli bokem a ti Češi, který tady byli, tak ti se potom po válce zase sem vrátili do těch starejch funkcí, který měli předtím. To bylo takový zvláštní. No ale potom přišel 48. rok a všechno to zkrátil.“

  • „No, tady problém s těmi hranicemi samozřejmě byl. Ono to vypadá, jako že těch šedesát let byly zvláštní, ale byly hrozný. My si to vůbec neuvědomujeme, že celá ta Aš... po tom 51. roce se udělaly státní hranice, který byly nabitý elektrikou. Tady byl pás. Byly postavený boudy hlídací pro vojáky. Ty byly snad po dvou stech metrech, aby na sebe ty hlídky viděly, tam byl plot z trojitýho sloupoví, který byl protaženej ostnatým drátem. A uprostřed elektrika. A tohleto bylo kolem celých západních hranic. Si představte, to bylo hrozný! Do Aše se nemohlo. Dřív to bylo svobodný město. Sem chodily ze Selbu, z Hofu dělat Němky do těch textilek a tady zase naše holky chodily dělat do selbskýho porcelánu. A teď najednou se uzavřely hranice a jedinej vchod do Aše byl vod Hazlova. A tam stála vojenská stráž a měli boudu, měli závory, a kdokoli přijel, tak se musel legitimovat. A když neměl razítko s povolením vstupu do hraničního pásma, tak nemoh. To byla hraniční oblast, to bylo uzavřený. A těsně u hranic bylo takzvané zakázané pásmo a to se zbouraly všecky domy, který byly 200 metrů od těch hranic. A teď si představte, že tady byla postavená nová čtvrť Nový svět za války. A když se potom udělalo tohleto pásmo, tak ty nový domy se všecky zbouraly. Přišly buldozery, to se udělal ten pás kolem hranic, jen aby nemohl nikdo zdrhnout, tak se tu postavil ten nesmyslnej plot. A ten se zrušil až v 89. roce. Já tady někde mám... dokonce jsem si udělal trnovou korunu z toho drátěnýho plotu, který jsem boural až v tom 89. roce. Do tý doby to bylo všechno uzavřený. Takže jste nemohla ani tam, ani nazpátek. Já jsem si to jako dítě neuvědomoval, že člověk byl takhle zavřenej. Když někdo chtěl přijet k nám, třeba příbuzní ze Slovenska, tak museli mít potvrzení nejdřív vod nás, potom vod nich, že jsou Slováci, že jsou skutečně příbuzní naší Aničky, a tyhlety pitominy. Všechno se kontrolovalo.“

  • „Potom, když začalo to znárodnění rumunský a začali dělat kolchozy, všechny ty polnosti samozřejmě sebrali, dokonce jsme nemohli ani ty poslední svoje hrozna sklidit, protože to hlídali ozbrojení Rumuni. Samozřejmě jsme z toho byli vystrašení. Co si ještě pamatuju, že přijelo auto, to jsme měli novej plot udělanej z prken, ta ještě voněla. To se nám strašně líbilo, tam dělali ploty z prutů. Tam les nebyl a dříví bylo drahý. A bratr v 47. roce odjel do Čech, protože tam byl provedenej odsun. Byl nedostatek lidí, odešlo tři a půl milionu Němců z těch Sudet a najednou tam nebyla náhrada. V Aši třeba zůstalo jen dvacet procent původního německého obyvatelstva. Potom to byli reemigranti a potom ti Češi, který sem přišli vod Plzně a bůhví vodkaď. Najednou se ty vrata otevřely, zatroubilo auto, což pro mě byla nezvyklá záležitost. Teď najednou vyběhnu ven a tam stojí tudor nebo co to bylo, český auto, a tam byli dva. Pán v koženým kabátě a jedna baba namalovaná, což mě jako strašně překvapilo. A oni nás začali přemlouvat. Oni byli náboráři z tadytěch oblastí slovanských, kde byly český a slovenský obce. Nabízelo se, co všechno budeme mít a co nebudeme mít. No, bratra přemluvili. Přijel sem do Aše. On byl vyučenej obuvník. Tady, když sem přišel, on je v 29. narozenej, tak když sem přišel, tak už byl dospělák, a dostal národní správu, teď je tam pošta, ale byla tam prodejna a opravárna bot, německá samozřejmě, no a von to dostal jako národní správu. A potom si to koupil. Ale potom přišel Velkej únor v Čechách a dopadlo to jako v Rumunsku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v bytě pamětníka v Aši, 24.03.2017

    (audio)
    délka: 01:18:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všechno zlé je pro něco dobré

Maturitní tablo, Aš 1959
Maturitní tablo, Aš 1959
zdroj: archiv pamětníka

  Josef Borsik se narodil 31. října 1940 v Jamu Mare v rumunském Banátu. Jeho evangeličtí předkové odešli za úrodnou půdou do tehdy jiné části Rakouska-Uherska v 19. století. Pamětník prožil v tehdy německém městečku hezké dětství. V jeho devíti letech, v srpnu 1949, se rodina přestěhovala do Československa, do Aše. Josef Borsik zažil proměnu kdysi bohatého, průmyslového, německého města v českou, zdevastovanou, pohraniční, silně střeženou výspu. Po maturitě na místní jedenáctiletce nebyl přijat na AVU, ale umění se věnuje celý život. Po lukrativním období práce v uranových dolech z nadšení přijal místo ředitele ašského muzea. Stal se iniciátorem kulturních akcí v muzeu i ve městě. V muzeu například pořádal výstavy výtvarníků, dílny fotografů a evidoval kamenné kříže Čech a Moravy.