John Bok

* 1945  

  • „Nevím, jak se mně to podařilo, možná to bylo tím, že jsem měl příbuzný v Anglii, moje maminka psala Štrougalovi otevřené dopisy. Ale to já jsem psal taky, já jsem napsal Husákovi, že je zločinec kvůli VONSu, a tehdy mě vůbec nezavřeli! A to byl zrůdnej režim, i když se dneska o tom bavíme jako o racionálním zrůdným systému, tak on byl zrůdný v tom, že byl iracionální.“

  • „Mám dopisy, v kterých lidé děkujou, že je otec zachránil. Pak mám hezkej příběh, to jsme bydleli v Tanvaldě a estébáci chtěli, protože věděli, že otec má dvě děti, ženu Angličanku a tchyni Angličanku, my bydleli tenkrát na kopci. A estébáci z Jablonce nad Nisou řekli tátovi, ať si to rozmyslí, ale že s nimi bude spolupracovat. A on měl udělat provokaci asi na tři nebo čtyři lékařský rodiny z Jablonce, který toho měly plný zuby a chtěly zdrhnout. V Jablonci bylo letiště a táta měl předstírat, že by je letadlem odvezl a dostal za hranice. A bylo dilema. – To je ta hrůza, že tihle lidé přežili válku, kolik toho odlítali, byli neuvěřitelně silný a šíleně statečný, a pak tahle hrůza (tenhle režim), ten strach o ženu a o děti začal lidi lámat. – Táta napřed řekl, že s nima bude spolupracovat, a pak se mu z toho udělalo špatně a svěřil se mámě. No a maminka tenkrát, kdy pro nakažlivost tuberkulózy takovou práci nikdo nechtěl dělat, tak ona si udělala kurz a pracovala v tuberkulózní léčebně. Tam byl skvělej doktor, jmenoval se Ivanov, byl to ruských bělogvardějských emigrantů potomek. A maminka vymyslela fintu, že v momentě, kdy měla bejt ta provokace realizovaná, tak maminka řekla: ‚Ne, ne, ne!‘ A šla za Ivanovem a řekla mu, že potřebuje tatínka umístit na infekční tuberárnu. Ten Ivanov byl statečnej chlap a opravdu vzal tatínka s (vymyšlenou) pokročilou tuberou. No a umístil ho na to infekční oddělení a estébáci k němu už nešli.“

  • „Já měl velikou kliku, že jsem nikdy neskončil v kriminále, a vedle toho lidé za daleko menší prohřešky. Já jsem napsal Husákovi dopis, že je zločinec. Kvůli tomu, jak zavřeli lidi z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Mně se už dělalo tak hrozně z toho špatně. Já jsem dělal mašinfíru, chodil jsem do práce, budoval jsem metro – to nebylo, že bych byl vyučenej, to nešlo, já jsem prošel kurzem, protože to nikdo nechtěl dělat, to bylo o hubu. Po tom kurzu dvouměsíčním jsem poznal svou ženu, pak jsem to dělal devět let, byl jsem dobře placenej, což bylo absurdní. Ten totalitní režim byl absurdní v tom, že já byl vlastně nepřítel státu, který mě neměl rád, nemohl jsem studovat, ale přitom jsem měl větší plat než komunisti, protože jsem dělal na rizikovém pracovišti.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Praha, 29.06.2017

    (audio)
    délka: 02:55:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 5

    Dětenice, 07.07.2014

    (audio)
    délka: 02:24:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ten, kdo ztratí sám sebe, je snadno manipulovatelný

Fotografie z roku 1992
Fotografie z roku 1992
zdroj: Internet

John Bok se narodil v roce 1945. Jeho rodiči byl československý letec RAF Bedřich Bok a Angličanka Florence Mary Spence, která po válce s otcem odešla z vlasti do Československa. Zde byla rodina v 50. letech perzekvována a přesouvána z místa na místo. Otce nutila Státní bezpečnost ke spolupráci ve věci provokace osob, které plánovaly emigraci. V roce 1968 se matka se sestrou rozhodly vrátit do vlasti, zatímco John Bok se vrátil do Československa, kde pro něj začalo období výslechů a pobytů v cele předběžného zadržení, které trvalo až do roku 1989. Za totality byl John Bok převážně manuálně zaměstnán, například budoval pražské metro a později pracoval jako řidič metra. Podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci pracoval tři roky ve státní správě. V roce 1994 založil se spisovatelkou Lenkou Procházkovou spolek Šalamoun, který má za cíl bránit práva nespravedlivě stíhaných, pečuje o zlepšení podmínek ve věznicích nebo usiluje o udělení prezidentských milostí lidem postiženým justičním omylem. John Bok je aktivista, který je znám držením hladovek, naposledy držel hladovku za odstoupení Stanislava Grosse. Je otcem pěti dětí, žije s manželkou, výtvarnicí Jitkou Bokovou.