John Bok

* 1945  

  • „Nevím, jak se mně to podařilo, možná to bylo tím, že jsem měl příbuzné v Anglii, moje maminka psala Štrougalovi otevřené dopisy. Ale to já jsem psal taky, já jsem napsal Husákovi, že je zločinec kvůli VONSu, a tehdy mě vůbec nezavřeli! A to byl zrůdný režim, i když se dneska o tom bavíme jako o racionálním zrůdném systému, tak on byl zrůdný v tom, že byl iracionální.“

  • „Já měl velikou kliku, že jsem nikdy neskončil v kriminále, a vedle toho lidé za daleko menší prohřešky. Já jsem napsal Husákovi dopis, že je zločinec. Kvůli tomu, jak zavřeli lidi z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Mně se už z toho dělalo tak hrozně špatně. Já jsem dělal mašinfíru, chodil jsem do práce, budoval jsem metro – to nebylo, že bych byl vyučený, to nešlo. Já jsem prošel kurzem, protože to nikdo nechtěl dělat, to bylo o hubu. Po tom dvouměsíčním kurzu jsem poznal svou ženu, pak jsem to dělal devět let, byl jsem dobře placený, což bylo absurdní. Ten totalitní režim byl absurdní v tom, že já byl vlastně nepřítel státu, který mě neměl rád, nemohl jsem studovat, ale přitom jsem měl větší plat než komunisti, protože jsem dělal na rizikovém pracovišti.“

  • „Mám dopisy, ve kterých lidé děkují, že je otec zachránil. Pak mám hezký příběh, to jsme bydleli v Tanvaldě a estébáci chtěli, protože věděli, že otec má dvě děti, ženu Angličanku a tchyni Angličanku, my bydleli tenkrát na kopci. A estébáci z Jablonce nad Nisou řekli tátovi, ať si to rozmyslí, ale že s nimi bude spolupracovat. A on měl udělat provokaci asi na tři nebo čtyři lékařské rodiny z Jablonce, které toho měly plné zuby a chtěly zdrhnout. V Jablonci bylo letiště a táta měl předstírat, že by je letadlem odvezl a dostal za hranice. A bylo dilema. To je ta hrůza, že tihle lidé přežili válku, kolik toho odlítali, byli neuvěřitelně silní a šíleně stateční a pak tahle hrůza [tenhle režim], ten strach o ženu a o děti začal lidi lámat. Táta napřed řekl, že s nimi bude spolupracovat, a pak se mu z toho udělalo špatně a svěřil se mámě. No a maminka tenkrát, kdy pro nakažlivost tuberkulózy takovou práci nikdo nechtěl dělat, tak ona si udělala kurz a pracovala v tuberkulózní léčebně. Tam byl skvělý doktor, jmenoval se Ivanov, byl to potomek ruských bělogvardějských emigrantů. A maminka vymyslela fintu, že v momentě, kdy měla být ta provokace realizovaná, tak maminka řekla: ‚Ne, ne, ne!‘ A šla za Ivanovem a řekla mu, že potřebuje tatínka umístit na infekční tuberárnu. Ten Ivanov byl statečný chlap a opravdu vzal tatínka s [vymyšlenou] pokročilou tuberou. No a umístil ho na to infekční oddělení a estébáci k němu už nešli.“

  • “Když se dělal seznam, kdo všechno měl jít na Hrad, kdo půjde za OF na Hrad, Národní shromáždění, Česká národní rada, esesemáci jako Mohorita a podobná sebranka. V tomhle okamžiku jsem tam přišel, porovnávaly se seznamy. Ze zvědavosti jsem se koukl, jestli tam bude John Bok, a nebyl! A přitom jsem pořád dělal tu jeho [Václava Havla] ochranu, vytvořil jsem ochranku ze studentů, Jaklů, Jedličků, to byli kluci, kteří uměli judo a karate. Ti kluci mě poslouchali jako přirozenou autoritu. Nutil jsem je k tomu, že se musíme k lidem chovat slušně, takže když razíme cestu, musíme říkat 's dovolením', 'kdybyste byli laskavi'. A že Vaška [Havla] chráníme proti fyzickému ataku, protože proti jinému nemáme šanci. Takže to projíždím a… Zjistil jsem, že Křižani a Kantoři a tihle chlapci mě tam nezaznamenali. Cítil jsem se dotčený, šel jsem za Vaškem [Havlem] a říkám: 'Můžeš mi říct, proč nejsem na seznamu?' Vašek začal koktat. A já říkám: 'Ty o tom víš, nebo nevíš? Aha, já vím, oni ti řekli, že tam udělám nějaký průser, viď? Je to možný, ne, ale to se hodí v téhle době. Uvědom si, že budeš skládat slib jako komunistický prezident bolševické ústavě.' On říká: 'Uklidni se.' Já říkám: 'Neuklidním, Vašku. Víš co, strčte si revoluci do prdele.' Jel jsem domů, bylo mi opravdu smutno.”

  • “Protože jsem byl řemeslně šikovný, měl jsem u sebe univerzální kleště, které jsem si koupil v Anglii, z oceli, a tam je všechno možné - nejen nůž, ale i štípačky, šroubovák, to jsem vždycky s sebou vozil. Rozmontovával jsem… Když tam měli psy a všechno. V noci, když se jelo přes Francii, přes Německo, jsem si vyčíhal a v noci jsem šel s tou taškou na záchod a vyšrouboval jsem celý strop. Pak jsem to tam našoupal a zase ho našrouboval, jel jsem dál. Pak jsem se ještě naučil, že vedle sedadel byly taky přidělané desky. A pak jsem měl ještě jednu fintu, do kupé, kde nikdo nebyl, jsem to nastrkal, byly takové kapsy mezi sedadly, to jsem ohledal, takhle jsem ty materiály rozložil a tam jsem to propašoval. Protože jsem byl ajznboňák, tak jsem věděl, kam ty vagóny odstavují. Tam jsem si pro ty materiály došel. Ne ve chvíli, kdy jsme projeli na československé území, že bych to hned vyndával. To by bylo komplikované. Jednou mě ale chytli, protože už jsem byl frajer, přestal jsem si dávat pozor a podcenil jsem to. Když jsme dojeli do Prahy, dojel jsem domů, se zavazadly, oblékl jsem se do montérek a jel jsem na Spořilov, za michelskou plynárnou, kde bylo seřazovací nádraží. Věděl jsem, kde to je, to jsem si zjistil. Měl jsem brašnu, montérky, oni ty vlaky v noci čistili, umývali, vyměňovali toaletní papír. Já měl brašnu a řekl jsem: 'Tady někde mám vyměnit žárovky.' Věděl jsem, který je to vagón, podle očíslování. Šel jsem, vybral jsem to, nacpal do brašny a odnesl domů.”

  • "Zatkli mě dokonce jednou s Kristýnkou, když jsem ji vedl do školy, takže děti to zažívaly. Řekl jsem, že nemůžu poslat holčičku samotnou do první třídy, protože nedávno ji tady obtěžoval podivný pán. 'Vy to nejste schopni zabezpečit. Tak já teď doprovodím svou dceru do školy a potom mě zatkněte, já s vámi teď nepůjdu.' Tak jako dva idioti mě doprovodili až do té školy, vyšli jsme po schodech nahoru, její učitelka vytřeštila na ty estébáky oči a řekla: 'Pane Boku, co to je?' Já jsem řekl: 'Nestarejte se, paní učitelko, vezměte mou dceru do třídy a buďte tak laskava, potom zavolejte mé ženě, že si mě soudruzi sebrali a že přijdu dneska, zítra, pozítří, nevím kdy, uvidíme.”

  • "[Sebeupálení Jana Palacha] jsem prožíval velmi dramaticky a nerad o tom mluvím. Moje zkušenost je - byl jsem v Praze kvůli něčemu, když se děly věci, a když jsem se vracel nočním vlakem do Ústí, dozvěděl jsem se o Palachovi. Když jsem vystoupil z vlaku v Ústí nad Labem, tmavá noc, mráz, šel jsem na noční autobus, bydlel jsem tenkrát v Trmicích, to byl tehdy městys vedle Ústí, tam jsem bydlel u Vlastičky. Po Ústí byl vylepený ten jeho dopis, té první pochodně. Cítil jsem, že žádné další pochodně nebudou, že v tom bude sám. A hluboce jsem uvažoval o tom, že ho budu následovat. Bylo mi 23, 24 let, miloval jsem Vlastičku. Přijel jsem domů zdrcený a zároveň s pochopením, že se to stalo, protože jsem zažíval, jak v divadle lidi zrazovali sami sebe. Bylo na mně poznat, že se se mnou něco děje. Tak jsem jí to řekl a ona mě začala zpracovávat. Já odmalička mám možná porušený pud sebezáchovy, ten živočišný. Proto jsem taky odmalička bránil slabší, i když jsem sám byl tintítko. Jako bych měl snížený pud sebezáchovy. I v životě se ukázalo, že to tak je, když jsem zachraňoval vagón, který mi ujel. Nakonec tedy mě argumentačně přesvědčila, nevydírala mě kvůli sobě, říkala, že když tohle udělám, nebudu moci udělat jiné věci, které bych jinak mohl ještě udělat. Ale stavěla se k Palachovi stejně jako já, že to byl ohromný počin člověka, který věřil, že tento počin by mohl probudit svědomí národa."

  • "Zažil jsem třeba věc, že jeden kluk, Slovák… protože šikana nebyla jen vůči bažantům, ale když se člověk vzpěčoval tomu přiblblému kolektivnímu chápání, že všichni za jeden provaz, že když se chováte blbě, odnesou to ostatní od těch lampasáků. Tomu se říká “deka”. A to někdy končilo i těžkými úrazy. Zastal jsem se jednou bažanta, z toho vznikl konflikt, byl jsem už taky mazák, takže jsem se zpronevěřil, odmítal jsem tu šikanu nováčků. Ve výsledku se dohodli, že mi dají “deku”. Myl jsem se na umývárně, přišel kluk, byl z Oravy, traktorista nějaký z věřící rodiny, říkal: 'Johne, oni ti chystají deku.' Já jsem mu řekl: 'Nepleť se do toho, ty s nikým nemáš konflikty, já mám, ale jsem ti vděčný za tu informaci.' Říkal: 'Jdi.' Šel jsem chodbou, dřevěné válečné ubikace, původně postavené za nacistů, plné potkanů. Jdu zpátky a slyším takové to hučení, jako ve včelíně. Otevřu dveře, rozsvítím, zavřu dveře, opřu se o dveře a říkám: 'Tak, hoši. Vy mi chcete dát deku. Tak mi ji dejte. Ale doporučuju, abyste mi ji dali tak, abych se nemohl hejbat. Protože jinak vás do rána podřežu jak prasata.' Zhasl jsem. Šel jsem si lehnout. A nedali mi deku. Ale neměli mě rádi."

  • "Najednou… Jo, a zvonek! Já se chystám, že půjdu otevřít, myslel jsem, že jde někdo další. Babička říká: 'To je dobré, já otevřu.' Česky skoro vůbec nemluvila, nenaučila se. Pár slov - knedlíky, máslo, dobrý den, buřty, partyzánky, pívo, to zvládala, a taky gin, ale to nemusela říkat jinak než anglicky. Chodila do Městského dvoru hrát na klavír a zpívat Beatles, tam jí vždycky dali panáka. Byla ze středostavovské rodiny, ale přivykla si. Pak měla 450 Kčs důchodu. Okradli ji o veškerý majetek měnou. Najednou zaťukala a říká: 'Pojď!' Vytáhla velký pětikilový papírový pytel, jak se do něj dávala mouka, a říkala: 'Napiš na to ,Jděte do prdele’'. Tak jsem napsal 'Jděte do prdele'. Ptám se proč, ona říká - nestarej se. Jdu zpátky do pokoje. Najednou se ozval neuvěřitelný hurónský smích. Všichni jsme se přes kuchyň nacpali do předsíně. Moje anglická babička ostentativně stála v otevřených dveřích bytu s tou cedulí, držela ten papír a dva estébáky tímto papírem posílala do prdele, protože se přišli ptát na moji maminku. Oni se váleli po tom zábradlí, byli úplně hotoví. Neprojevovala strach nikdy. To byl taky nějaký vzor."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dětenice, 07.07.2014

    (audio)
    délka: 02:24:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 29.06.2017

    (audio)
    délka: 02:55:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 17.05.2018

    (audio)
    délka: 01:59:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, 01.08.2018

    (audio)
    délka: 01:53:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 5

    Praha, 17.09.2018

    (audio)
    délka: 02:03:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Říkám naplno, co si myslím a z toho jsou potíže

Fotografie z roku 1992
Fotografie z roku 1992
zdroj: Internet

John Karel Bok se narodil 24. října 1945. Jeho rodiči byli československý letec RAF Bedřich Bok a Angličanka Florence Mary Spence, která po válce s otcem odešla z vlasti do Československa. Zde byla rodina v 50. letech perzekvována a přesouvána z místa na místo. Otec několikrát vstoupil do KSČ a opakovaně byl vyloučen, Státní bezpečnost ho nutila ke spolupráci ve věci provokace osob, které plánovaly emigraci. Rodiče se rozvedli v roce 1956, John Bok se vyučil elektromechanikem a pracoval v různých manuálních profesích. V roce 1966 se matka se sestrou rozhodly vrátit do vlasti. Za totality byl John Bok převážně manuálně zaměstnán, devět let pracoval jako strojvedoucí na stavbě pražského metra. Podepsal Chartu 77, angažoval se při výrobě a distribuci zakázaných tiskovin, ze svých cest na Západ v 80. letech pašoval zahraniční literaturu a časopisy. V době sametové revoluce organizoval ochranku Václava Havla. Po sametové revoluci pracoval tři roky ve státní správě. V roce 1994 založil se spisovatelkou Lenkou Procházkovou spolek Šalamoun, který má za cíl bránit práva nespravedlivě stíhaných, pečuje o zlepšení podmínek ve věznicích nebo usiluje o udělení prezidentských milostí lidem postiženým justičním omylem. John Bok je aktivista, který je znám držením hladovek, naposledy držel hladovku za odstoupení Stanislava Grosse. Je otcem pěti dětí, žije s manželkou, výtvarnicí Jitkou Bokovou.