František Bloudek

* 1947  

  • „V práci jsem byl poměrně oblíbený, jenže se stala taková nepříjemná věc: měl jsem avantýru s jedním chlapcem, u kterého byl později diagnostikován syfilis. Podle zákona musel takový člověk kvůli prevenci nahlásit ošetřujícímu lékaři všechny své intimní kontakty. Z ordinace, kde jsem byl registrovaný, mi volali do zaměstnání, dovolali se mému řediteli a ten byl přirozeně zvědavý, co se děje. Doktor mu to zřejmě jako soudruh soudruhovi na plnou hubu sdělil. Šeptandou se pak po celém úřadě rozneslo, že jsem teplouš. Atmosféra ochladla, ztemněla, ředitelka personálního útvaru, která do mne předtím byla zamilovaná, mě přestala zdravit a k tomu se přidaly i různé další dopady. Například jsem jezdil v tandemu s kolegou na kontroly – už dřív jsem oproti kolegovi dostával menší odměnu, protože jsem neměl rodinu, ale po této události jsem už nedostával nic. A když jsem se ptal proč, bylo mi řečeno: ‚Zdeněk má rodinu.‘“

  • „Občas jsem zažil takovou zvláštní situaci… Vrátil jsem se ze zaměstnání domů, měl jsem lístky na koncert, osprchoval jsem se, převlékl, oholil a šel na tramvaj. Cestou jsem míjel skupinu mladíků, mohlo jim být tak osmnáct, a najednou za zády slyším: ‚Viděls ho, buzeranta?‘ Proti těm nedbale oblečeným klukům jsem totiž byl upravený a voněl jsem kolínskou. A v té době se razilo rčení, že chlap má smrdět potem, chlastem, kouřem, že správnej chlap je ušmudlanej, neoholenej. A naopak jakmile se chlap oholí, umyje, upraví, čistě oblékne, stává se podezřelým, zkrátka je to teplouš, buzerant. Na urážku jsem nereagoval a pokračoval dál.“

  • „Při jedné mé návštěvě v Litoměřicích máma vzpomínala na svého bratra a řekla: ‚Chudák Fanda, nic si neužil! Tak pozdě se ženil, a tak brzo zemřel.‘ Strýc se ženil, když mu bylo pětatřicet… Mně už tou dobou bylo přes čtyřicet a stále jsem žil sám, tak jsem namítl: ‚Ty lituješ strejdu, že se pozdě ženil, a mě ti není líto?‘ Ona jen máchla rukou: ‚Ale to je něco jinýho!‘ Tím to skončilo. Na nic se mě neptala, nic nevysvětlila a já se jí taky na nic neptal. Soudím z toho, že matčin druhý muž, který byl sice psychopat, ale žádný pitomec, si zřejmě vydedukoval, co jsem zač.“

  • "Do strany jste vstoupil s tím, že jste chtěl něco změnit. Povedlo se vám to?" - „Nepovedlo. Už během kandidatury jsem zjistil, že jsem ve straně jen do počtu. V podniku se nekonaly stranické schůze, a protože nebylo žádné plénum, člověk mu nemohl ventilovat své názory. Z okresu jednoduše přicházely instrukce, vedení je aplikovalo na chod závodu a nikoho se neptalo. To pro mne znamenalo velké zklamání, ale už jsem nemohl couvnout. Kdybych býval ze strany vystoupil, byl bych se stal nedůvěryhodným, ztratil bych šanci kariérního růstu, nepřijali by mne znovu na školu, kam jsem se po sedmi letech vrátil, a už vůbec bych se po absolutoriu nedostal do federální státní správy.“

  • "Jaký jste měl vztah ke straně jako takové?" - „Neměl jsem ji rád, protože v době pražského jara a po 21. srpnu jsme se dozvěděli spoustu věcí, které nám dříve byly nepřístupné, a na základě těchto informací mnozí z nás nabyli dojmu, že řada straníků jsou gangsteři a zlí lidé. Do strany bych se býval vůbec nepřihlásil, jenže stranická organizace měla vedoucí úlohu, určovala veškerý chod státu a já si naivně myslel, že když do ní vstoupím, budu mít možnost ovlivnit stav věcí k lepšímu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 27.05.2016

    (audio)
    délka: 02:12:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 2

    Praha, 19.09.2016

    (audio)
    délka: 48:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Prý jsem zůstal sám proto, že jsem sobec

František Bloudek (1967)
František Bloudek (1967)
zdroj: Pamět národa - Archiv

František Bloudek se narodil 4. září 1947 v Otvicích. Po maturitě na střední zemědělské škole byl roku 1967 přijat na Vysokou školu zemědělskou v Praze (agronomický obor). Během studií mu zemřel otec, on se musel vrátit domů a starat se o mladšího bratra Karla, jehož výchovu matka nezvládala; matka si zanedlouho našla nového partnera, své děti opustila a přerušila s nimi veškeré kontakty. Ve studiích tak František Bloudek mohl pokračovat až po sedmi letech, kdy se již bratr plně osamostatnil. Jako čerstvý absolvent získal místo ve Výboru lidové kontroly ČSSR. Kvůli své homosexuální orientaci trpěl ústrky v soukromí, v místě svého bydliště i na pracovišti; šikana v pracovním kolektivu došla tak daleko, že Františka Bloudka přiměla k přestoupení do Správy federálních hmotných rezerv. Po rozpadu Československa působil jako obchodní zástupce různých firem a agentur. Ve dvaapadesáti letech se u něj projevil syndrom vyhoření, podstoupil léčení a do důchodu pak pracoval na pozici skladníka v hypermarketu.