Jaroslava Blešová

* 1943  

  • „Vím, že jsem měla kdysi stříbrný křížek s kalichem na svetru. A že ředitel školy, který nás vyučoval matematice, na mě tehdy křičel hrozně rozezleně, jak si dovoluju něco takového, takový odznak dát na límec, když chci jít studovat na učitelák. Že jsem se musela zbláznit. Ten byl tehdy hrozně rozezlený. Vím, že mně trhal ten odznáček z toho svetru. Takže jsem věděla, že určité věci prostě budu muset nechat a nechodila jsem potom do sboru. Nebylo to možné."

  • „Velice rád a s pýchou vzpomínal na to, jak byli sokolové seřazeni tady u Věžek na Srnově na kopci a prezident Masaryk přijížděl od Věžek na koni. A tatínek jako okrskový náčelník Sokola měl tu poctu, že mu prezident Masaryk podal ruku. Celý život si toho vážil a na to vzpomínal velice rád. A vůbec jsem se nedivila tomu, že všude u kamarádek v ložnicích jsem viděla nad postelemi obrázky Panny Marie, ale u nás byl veliký obraz prezidenta Masaryka, jak se vítá s legiemi po jejich návratu do vlasti. Takže v tom byla naše rodina trochu odlišná. Tatínek tuto vzpomínku s hrdostí vykládal. A taky jsem se ani nedivila, když jsme třeba v rozhlasu poslouchali nějaké hokejové utkání a hráli hymnu na konec, že tatínek při naší hymně vždycky slzel. Přestože byl povahově tvrdý chlap, tak slzy mu tekly po tvářích, když hráli naši hymnu. Byl prostě velký vlastenec a velice si ctil naši zem."

  • „Se vším pomáhala stařenka, maminčina matka, která byla u nás a dělala všechny práce, to, co maminka nemohla dělat. Při své krejčovské práci nemohla pracovat na zahradě, a taky kvůli tělesnému postižení. Takže stařenka vlastně vykonávala všechny tyto práce u nás. Vařila, prala, uklízela. A taky já potom, když už mi bylo deset let, tak už jsem se leccos naučila a pomáhala jsem stařence, v té zahradě trochu a hlavně s úklidem. Už jsem se to prostě učila tak, jak to bylo potřebné. Taky pomáhaly hodně sestry. Když přijely na svátky, tak třeba teta Anna, ta uklízela celý dům, dá se říct od střechy až po sklep. Takže sestry si v rodině velmi pomáhaly, i bratři, mamince pomáhali ve všem, co bylo nutné. Jako nejstarší sestru ji všichni uznávali, radili se s ní a ona zase pro ně šila košile, šaty, všecko, co oni potřebovali. Tak si celá rodina vzájemně vypomáhala."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kroměříž, 11.07.2019

    (audio)
    délka: 02:01:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přijímat, co život přináší

Jaroslava Blešová v dětství
Jaroslava Blešová v dětství
zdroj: Archiv pamětnice

Jaroslava Blešová se narodila 12. března 1943 v Prostějově. Její otec Břetislav Kirschner pracoval v té době jako totálně nasazený v Německu, kde také později zemřel při bombardování. Maminka Helena se nacházela v tíživé finanční situaci. Proto hned po skončení šestinedělí umístila svou dceru k adopci do kojeneckého ústavu. A sama pak byla totálně nasazena. Malou Jarku adoptovali Čeněk a Emílie Zlámalovi ze Slížan, na které pamětnice vzpomíná jako na laskavé, pracovité lidi. Vychovali ji ve víře a lásce k vlasti a stali se jejími skutečnými rodiči. Maminka Emilie ji vedla k dobrým školním výsledkům, a tak se Jaroslava chtěla se samými jedničkami hlásit na střední pedagogickou školu v Kroměříži. Kvůli tomu, že její rodiče chodili do kostela a neměli stranickou příslušnost, ředitel základní školy Jaroslavě sdělil, že se může hlásit pouze na střední školu pro učitelky v mateřské škole. Jaroslava Blešová zde úspěšně odmaturovala a již ve třetím ročníku studia dostala v rámci povinné praxe vlastní třídu v mateřské škole v Morkovicích, kde učila dalších deset let. Při prověrkách po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 řekla, že se vstupem vojsk nesouhlasí. Pravděpodobně díky benevolenci nadřízené mohla ve školství zůstat. Na dvě nabídky ke vstupu do Komunistické strany Československa odpověděla záporně. V roce 1970 se stala ředitelkou mateřské školy ve Slížanech a na této pozici setrvala až do roku 1994. S pokrevní matkou Helenou se již nikdy nesetkala, byť se ji matka sama snažila kontaktovat. Na svoji celoživotní práci učitelky vzpomíná tak, že ji milovala, ale musela se kvůli ní dopustit mnoha kompromisů. Jako učitelka nesměla chodit do kostela a mrzí ji, že k tomu nemohla vést ani své dva syny, Přemysla a Tomáše.