Petr Blažka

„Tak spolu ještě se dvěma Dadama Ivanem a Ešvou zašli do dejvickýho Sokola, tam byli bratři Vokoun a Kopecký a těm řekli, že by chtěli dál pokračovat ve skautský činnosti a že potřebujou nějakou záštitu. Což bylo statečný, že řekli, že tam můžeme bejt. Nejdřív jsme byli Kroužek pro pobyt a cvičení v přírodě a scházeli jsme v klubovně, která byla za tou dejvickou sokolovnou v tom vnitrobloku.“

„Tak jsme měli takový problémy, že nám ta skautská organizace přišla moc organizovaná. Řešili jsme to s Matem a Václavem Břicháčkem, kterej byl velká duchovní autorita. Byl kamarád mýho táty. Ten nám hodně pomoh, že jsme se k tomu přihlásili a začali jsme trochu nosit kroje. My jsme viděli některý věci, který nejsou podstatný, jestli se s nima musíme ztotožňovat. On říkal, ať se ztotožníme s tím nejdůležitějším – že to je výchova dětí dětma a že to je mezinárodní společenství.“

„To k nám chodil jeden kluk. Jeho tatínek byl dost postiženej v osmašedesátým. My jsme znali toho tatínka. Podílel se na těch dětských vesničkách. Tak jsme říkali, to bude dobrej kluk. Právě ty nový členové v tý době tý totality – to bylo vždycky z nějaký známý rodiny. To nešlo jít do školy a říct, že nabíráme nový členy. To se prostě kádrovalo, že tohleto je dobrá rodina a to jejich dítě nebude někde vykládat, že jsme skauti. Po celou dobu to fungovalo, ale tenhle klučík byl takovej, že ten tatík byl hodně postiženej, a tak se rodiče snažili, aby nedopadl stejně, tak ho nechali, aby vstřebal tu oficiální propagandu. S tím nijak nepolemizovali. A on to do sebe nasál ze školy a dělal dusno. Tehdy se to nějak ustálo, ale báli jsme se. ,Jakej skauting, to je přece zakázaný!‘ A já mu řikám: ,Co blbneš!‘“