Sieglinde Birke

„Češi dostávali od Poláků uhlí a my jsme byli uvnitř těch otevřených vagónů na uhlí. Myslím, že to bylo, když jsme se poprvé dostali do tábora, a bylo to hrozné. Můj malý bratr byl v kočárku, neměli jsme vůbec nic k jídlu ani k pití. Poláci nás nepustili a my jsme stáli tři dny a tři noci na hranicích. Pak přišli z Červeného kříže a každému, kdo měl malé dítě, dali kousek bábovky nebo moučníku. Nemohli jsme s ním ale bratra Stefana nakrmit, protože jsme neměli vodu. Pak někdo řekl, že na louce, celkem daleko od nás, je příkop a tam že určitě bude voda. Prosili mě, abych tam zašla s kelímkem od termoláhve pro vodu. Všichni měli strach, ale já jsem se nechala přemluvit, protože mi řekli, že na malou holku nebudou Rusové, nebo kdo tam všechno byl, střílet. Měla jsem dlouhé blonďaté copy. Nechala jsem se přemluvit, došla jsem tam a přinesla pohár vody. Maminka v ní pak na lihovém vařiči rozpustila bábovku a Stefan z toho musel tři dny žít, jinak by umřel, protože jsme nic neměli.“

„Když začal odsun, přišel k nám do domu jeden Čech se samopalem a řekl: ,Za dvacet minut musíte opustit dům!´ Mohli jsme nacpat do batohu, co se tam vešlo. Maminka řekla, že to za dvacet minut nestihne, protože jsem měla ještě bratříčka, který se narodil v únoru 1945. Řekla, že to nestihne, že ho musí ještě nakrmit a přebalit. On [Čech] se postavil, otevřel šuplíky, vzal bratrovi foukací harmoniku a strčil ji do tašky. Siegfried křičel, jako když ho na nože berou: ,Dej mi moji harmoniku!´ Myslela jsem, že ho zabije, bylo to zlé.“