„Vor der Kaserne
Vor dem großen Tor
Stand eine Laterne
Und steht sie noch davor.
[…]
Und alle Leute soll'n es seh'n
Wenn wir bei der Laterne steh'n
|: Wie einst Lili Marleen." :|
„U vstupní brány
našich kasáren
lucerna právě
začala už plát.
[…]
A všichni pak spatří pod lampou
tu stálou lásku neměnnou
s krásnou Lili Marlene.“
„Musel mít papíry [dokumenty], Soldbuch [vojenskou knížku]. Neměl Soldbuch – SS-man. Tak, každý měl většinou vojenské papíry. Já též. A jeden starší chlap [mi řekl]: ‚Jenom ten Soldbuch nevyhazuj, ten [musíš mít] stále u sebe a ukážeš jim, co jsi zač, že jsi musel jít na vojnu, v tom Soldbuchu. A že jsi ještě mladý.‘ Tak já jsem ji stále měl. A ještě ji mám někde doma ve skříni, ten Soldbuch, ještě ho mám." – "A kdo ho neměl, toho popravili?" – "Kdo ho neměl – SS-man. Na bok. A už šel." – "A oni je stříleli, nebo věšeli?" – "Oběsili a hotovo, nehráli si s tím." – "To jste přímo viděl?" – "Některé zastřelili a některé oběsili.“
„Jak nás zajali? To bylo hrubo [tvrdé]. Tož normálně: ‚Idi sjuda [pojď sem].‘ V řadě jsme šli do kabiny a tam nás potom cajdovali [hlídali, kontrolovali]. A vyšetřovali, kdo jsme – jestli je to SS-man, nebo dobrovolník. A tyto stříleli přímo před námi. Zastřelili a hotovo. Byla to hrůza. Vojna je zlá. Jeden je pak na druhého jak pes.“
„V jedné velké místnosti [v zajetí v kasárnách] nás bylo dvanáct. V dalších místnostech byli zase jiní [zajatci]. Oni nás všechny zajali a hned transportovali. [Voják] nás počítal – tolik a tolik [zajatců rozdělit] sem, tolik tam. A tak nás rozdělili. Museli jsme tam sedět. Dostali jsme trochu vody a takovou polévku, eintopf. Víc už si nepamatuju. To víš, hlad byl. Zásoby, co jsme měli, jsme už snědli, a tak byl každý hladový jak pes. Já toho moc nesnědl, ale byli takoví, co jedli hodně, a ti křičeli: ‚Hlad, hlad, Hunger, Hunger!‘ A to pořád dokola.“
„Padlo tam mnoho nevinných při tom, jak střílely kulomety. A oni přitom křičeli: ‚Nestřílejte! Deutschen – Němci!‘ Ale [němečtí vojáci] tam na ně stejně stříleli a zastřelili i [vlastní] vojáky. To se stávalo často. Nestačili ani odvážet rakve.“
„V té dědině už nikdo nebyl, nikdo tam nebydlel. Tam už byla fronta. Potom už se to tam začalo bít. Všechny byty tam byly prázdné. Všichni utíkali. Ti, co měli krávy, utíkali s vozy, jiní s auty. Každý, kdo něco měl, tak hleděl utéct z vesnice. Nakonec byla vesnice úplně smetená. Všechno zorané, všechno zapálené, všechno bylo hin [zničené]. Takže už jsme tam nemohli zůstat.“
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
AI asistent Paměti národa Probádá tisíce příběhů pamětníků
Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Josef Bialas se narodil v české rodině v Hlučíně 1. června 1927. Jeho otec Vilém pracoval jako horník, matka Anastasie se starala o domácnost. Rodina vlastnila malé zemědělské hospodářství. Josef měl starší sestry Annu a Lenu. Po vynuceném odtržení Sudet od Československa bylo Hlučínsko připojeno k nacistickému Německu a z rodiny Bialasových se stali říšští občané. Josef musel v roce 1938 vstoupit do Hitlerjugend (Hitlerova mládež). V roce 1944 byl povolán do Říšské pracovní služby (RAD – Reichsarbeitsdienst), v jejímž rámci budoval ve Slezsku obranná postavení proti postupující sovětské armádě. V lednu 1945, ve svých 17 letech, musel nedobrovolně narukovat do německého wehrmachtu. Sloužil jako pěšák u pozemního vojska. Se svou jednotkou se účastnil bojů o Festung Breslau (pevnost Vratislav). Na konci války byl při ústupových bojích raněn v Sovích horách. Dne 8. května jej u Hradce Králové zajala sovětská armáda. Po roce věznění v zajateckém táboře se směl vrátit do Hlučína. Po celý život pracoval jako dělník. V roce 1948 se oženil s Karlou Jendrečkovou, se kterou měli děti Ericha, Zdeňku a Viléma. V době natáčení rozhovoru v roce 2024 žil v Hlučíně. Zemřel 3. dubna roku 2025.
Dole uprostřed Vilém a Anastasie Bialasovi, vpravo nahoře Josef Bialas se synem Willym, vlevo vedle něj v náručí syn Erich, dole vpravo manželka Karla s dcerou Zdeňkou, sestry Anna a Lena s manžely Bedřichem a Milanem, Hlučín, 50. léta
Dole uprostřed Vilém a Anastasie Bialasovi, vpravo nahoře Josef Bialas se synem Willym, vlevo vedle něj v náručí syn Erich, dole vpravo manželka Karla s dcerou Zdeňkou, sestry Anna a Lena s manžely Bedřichem a Milanem, Hlučín, 50. léta
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
