Jan Beránek

* 1943

  • -

  • „A ještě taková zajímavost z vojny: Tady v Holešově byli výsadkáři, kteří byli jediní v republice, kteří nepustili ruské vojáky do kasáren. A bylo to velice zajímavé. Dokonce se to i psalo teď o výročí a to jsem se dozvěděl podrobnosti. Ty výsadkáře pak rozpustili, protože přísahali věrnost Dubčekovi. Tak je rozpustili po celé republice. A já dostal k sobě, dokonce i do světnice, ty velitele jejich čet. Pomáhali tam pak na těch stavbách.“

  • „Ještě taková příhoda v tom osmašedesátém: Když ti Rusové přijeli, tak jsme byli z toho tak rozčarovaní, že jsme sedli na americký džíp a jeli jsme jim v ústrety s vlajkami. A když si to teď domyslím, co by se mohlo stát, kdyby se do nás pustili, tak to by bylo nepříjemné.“ – „Mohl byste to vyprávět trochu podrobněji? Jak jste k tomu džípu přišli? Co to bylo za nápad?“ – „Džípy byly taková až skoro móda. Byl tady můj kamarád Honza Batík, který je tady ve Zlíně také znám svým smýšlením. A ten si svůj džíp, který si krásně spravil… a postupně se sehnaly nějaké další džípy a jeden z nich jsem získal dokonce i já. Ale tehdy jsme jeli na jeho džípu. Bylo nás na tom asi deset, vepředu, vzadu... A jeli jsme směrem na Vizovice, odkud jsme předpokládali, že by Rusové mohli přijít. Já jsem potom později s tím džípem ještě chvilku jezdil, ale střílel do výfuku. Když jsem jezdíval přes Dobrotice, kde v lese tam byli ti vojáci, tak se mi stalo, že mi to střelilo do výfuku – tak jsem měl i trochu strach…“

  • „Když létala ta letadla, tak to byl můj veliký nepříjemný zážitek, protože mě v noci maminka vzbudila, plakala. Otec z toho byl také celý vedle, že nás přepadli. A to na mne velice dolehlo a projevilo se to třeba i tím, že když v osmašedesátém roce začala plesová sezona, tak naše děvčata z tanečního klubu roznášely na plesech losy a my tam dělali předtančení. A pozvali si nás ti komunisti, abychom vystoupili, a my to sborem odmítli. Skutečně to asi začalo mnou, kdy jsem prohlásil, že tam nejdu, že nastupuji na vojnu. Tak partnerka samozřejmě řekla, že ona také ne, a pak se to nějak rozjelo, že tam tedy všichni vystupovat nebudeme. A Mědílková také pak řekla, že si to myslela a že to sama zrušila. Ale tím se také taneční klub dostal do útlumu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 23.10.2018

    (audio)
    délka: 01:34:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť pohraničí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

AI asistent Paměti národa
Probádá tisíce příběhů pamětníků

Objevte nový způsob, jak používat Archiv Paměti národa. Ptejte se na témata, události, místa nebo zkušenosti, které vás zajímají. AI asistent prohledává přepisy rozhovorů s více než 30 000 hodin nahrávek rozhovorů a vyhledává relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.

Položte otázku
beta

Politruci na vojně mi říkali, že jsem kontrarevolucionář

Jan Beránek
Jan Beránek
zdroj: archiv pamětníka

Jan Beránek se narodil 19. září 1943 ve Zlíně. Jeho otec Jan spojil svůj život se sokolstvím, sportem a učitelstvím. V době před druhou světovou válkou se podílel na vedení a vzniku Baťových škol. Za odbojovou činnost ve skupinách 500 a R 3 byl vyznamenán prezidentem republiky medailí I. třída Za zásluhy. V 60. letech položil základy Vysoké školy kožařské. Mladý Jan se věnoval závodnímu plavání a později vodnímu pólu. Tančil v kroužku Annemarie Mědílkové. Roku 1968 promoval inženýrem na katedře Pozemní stavitelství a inženýrské konstrukce. Diplom přebral z rukou prof. Vilibalda Bezdíčka, pozdějšího signatáře Charty 77. Začal pracovat jako inženýr v podniku Centroprojekt. Záhy nastoupil jednoletou vojenskou službu. Podílel se na stavbě bytového bloku v ulici Obeciny XVIII ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), kde žije doposud. Stále je aktivním tanečníkem a věnuje se sportu a vysokohorské turistice. Volný čas také tráví na Rusavě, na 270 let staré roubené chalupě evidované rožnovským skanzenem.