Jiří Beran

„Svatbu my jsme měli v roce 1975 a tenkrát samozřejmě pro nás jako pro věřící bylo, že budeme mít svatbu v kostele. Těšili jsme se na to a připravovali jsme se na to půl roku. Samozřejmě tenkrát nešlo mít svatbu jenom v kostele, ale člověk musel na obecní úřad, tam byla jako ta hlavní svatba. To, co bylo v kostele, bylo pak jako soukromí. Ale já to náboženství nepovažuju za soukromou věc, já myslím, že se to musí prolínat i do tý jiný sféry. A tak jsme chtěli nějak dát najevo, že budeme mít svatbu v kostele a že prostě tu úřední svatbu tak nebereme. Takže jsme šli na svatbu jenom my a svědkové, čili čtyři lidé. A ta úřednice, když mě viděla – nějaký tesilový kalhoty a pruhovanej svetr – tak říkala: ,Takhle chcete předstoupit před orgán státní moci?‘ Říkám: ,Ano.‘ Manželka byla ve slušivé sukni, slušivé blůzce. ,Dobrá. Prsteny máte?‘ ,Né, ty budeme mít až zejtra v kostele na svatbě.‘ ,A kytici nevěsta má?‘ ,Né, kytice se dělá, ta bude taky zítra v kostele.‘ Tak potichu proběhla svatba, úřednice trochu kroutily hlavou, nicméně byli jsme oddáni a mohli jsme na tu normální svatbu do kostela.“

„Bylo léto, možná jste se učili, že sem přijely 21. srpna 1968 ruské tanky, ale pro člověka, který to nezažije, je to suché datum. Tenkrát, já byl s tatínkem na Slovensku, byli jsme ve Vysokých Tatrách a bydleli jsme v krásný vesničce pod Tatrama. Mně bylo třináct let a ráno jedno, brzo hrozně, se ozvalo zaklepání a otevřel ten pán, u kterého jsme bydleli. To byl řídící učitel, jmenoval se Ján Michalko, hrozně fajn, starší, respektovaná osoba, mnou. No a najednou jsem ho viděl v bílý noční košili a s bílou čepičkou s takovým střapečkem, tak mi to bylo směšný, smál jsem se. On povídá s vážnou tváří, rádio měl u ucha: ,Pán doktor, zle je, Rusi sú tu!‘ Tatínek strnul a říkal: ,Jak Rusi sú tu?‘ Okupácia, pote dolů, podíváme se na televizi.‘ Tak jsme se dívali na televizi a poslouchali jsme a tatínek říkal: ,Já věděl, že to špatně skončí všechno.‘ A opravdu, v tý vesnici, jak jsme bydleli, tak za vesnicí byla silnice Košice – Žilina, tenkrát ne dálnice, ale taková ta hlavní silnice, první třídy, co vede pod Tatrami. A tam už to hučelo, tam jezdily v rozestupu deseti patnácti metrů těžký vozidla, transportéry – nebyly to tanky, ty by zničily tu cestu, ale byly to těžký vozidla, myslím kolové transportéry. A ty těžký vozidla tu a tam táhly nějaký kanon a byl to takový hukot. A tyhle vozidla, v tom rozpětí deseti metrů, zhruba, jezdily možná týden.“