Jiří Beran

* 1955  

  • „Bylo léto, možná jste se učili, že sem přijely 21. srpna 1968 ruské tanky, ale pro člověka, který to nezažije, je to suché datum. Tenkrát, já byl s tatínkem na Slovensku, byli jsme ve Vysokých Tatrách a bydleli jsme v krásný vesničce pod Tatrama. Mně bylo třináct let a ráno jedno, brzo hrozně, se ozvalo zaklepání a otevřel ten pán, u kterého jsme bydleli. To byl řídící učitel, jmenoval se Ján Michalko, hrozně fajn, starší, respektovaná osoba, mnou. No a najednou jsem ho viděl v bílý noční košili a s bílou čepičkou s takovým střapečkem, tak mi to bylo směšný, smál jsem se. On povídá s vážnou tváří, rádio měl u ucha: ,Pán doktor, zle je, Rusi sú tu!‘ Tatínek strnul a říkal: ,Jak Rusi sú tu?‘ Okupácia, pote dolů, podíváme se na televizi.‘ Tak jsme se dívali na televizi a poslouchali jsme a tatínek říkal: ,Já věděl, že to špatně skončí všechno.‘ A opravdu, v tý vesnici, jak jsme bydleli, tak za vesnicí byla silnice Košice – Žilina, tenkrát ne dálnice, ale taková ta hlavní silnice, první třídy, co vede pod Tatrami. A tam už to hučelo, tam jezdily v rozestupu deseti patnácti metrů těžký vozidla, transportéry – nebyly to tanky, ty by zničily tu cestu, ale byly to těžký vozidla, myslím kolové transportéry. A ty těžký vozidla tu a tam táhly nějaký kanon a byl to takový hukot. A tyhle vozidla, v tom rozpětí deseti metrů, zhruba, jezdily možná týden.“

  • „Porád se člověk něčeho bál. Já vím třeba, že bych nevydržel mučení. Vím, že bych nevydržel, vím, že bych těžko snášel, kdybych byl zavřenej a rodina by byla ponechaná svému osudu. Já jsem dělal určitý věci jako množení literatury, tisk literatury nepovolený. Měl jsem třeba tady dole ve sklepě pod uhlím sklad v igelitovým pytli, určitých tiskovin, který jsem v pravidelných intervalech, určitých, dával lidem, jako distribuoval někomu. Někdo přišel pro patery Lidové noviny, někdo pro Informace o církvi. Neveřejný tiskoviny to byly. Který tady jsem měl schovaný úplně zbytečně třeba ve sklepě pod uhlím. Někdo to měl doma a moh se bát domovní prohlídky. Já jsem se nebál domovní prohlídky, protože jsem to měl uložený ve sklepě, ale stejně, člověk se bál možná někdy víc, než bylo zdrávo.“

  • „Svatbu my jsme měli v roce 1975 a tenkrát samozřejmě pro nás jako pro věřící bylo, že budeme mít svatbu v kostele. Těšili jsme se na to a připravovali jsme se na to půl roku. Samozřejmě tenkrát nešlo mít svatbu jenom v kostele, ale člověk musel na obecní úřad, tam byla jako ta hlavní svatba. To, co bylo v kostele, bylo pak jako soukromí. Ale já to náboženství nepovažuju za soukromou věc, já myslím, že se to musí prolínat i do tý jiný sféry. A tak jsme chtěli nějak dát najevo, že budeme mít svatbu v kostele a že prostě tu úřední svatbu tak nebereme. Takže jsme šli na svatbu jenom my a svědkové, čili čtyři lidé. A ta úřednice, když mě viděla – nějaký tesilový kalhoty a pruhovanej svetr – tak říkala: ,Takhle chcete předstoupit před orgán státní moci?‘ Říkám: ,Ano.‘ Manželka byla ve slušivé sukni, slušivé blůzce. ,Dobrá. Prsteny máte?‘ ,Né, ty budeme mít až zejtra v kostele na svatbě.‘ ,A kytici nevěsta má?‘ ,Né, kytice se dělá, ta bude taky zítra v kostele.‘ Tak potichu proběhla svatba, úřednice trochu kroutily hlavou, nicméně byli jsme oddáni a mohli jsme na tu normální svatbu do kostela.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    U pamětníka doma, Praha 7, 29.03.2017

    (audio)
    délka: 54:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jen hloupý udělá stejnou chybu dvakrát

Jiří Beran 2017
Jiří Beran 2017
zdroj: archiv účastníků projektu PNS

Jiří Beran se narodil 11. března 1955 do katolické rodiny na pražské Letné. Bratrem jeho maminky byl básník František Hrubín. Vystudoval střední grafickou školu a pracoval v tiskárnách a nakladatelstvích. V době komunistického režimu se podílel na tisku a distribuci neoficiální literatury. V roce 1989 se aktivně zapojil do činnosti Občanského fóra. V současnosti působí jako jáhen v Římskokatolické farnosti při kostele sv. Antonína v Praze-Holešovicích.