Josef Daniel Beneš

„Odletěl, po velké úvaze jsem odletěl do Bukurešti v Rumunsku, protože jsem si říkal: Rumuni se nezúčastnili, nepřišli s armádou do Prahy, nepřišli do Československa. Nějak vzdorovali. Tak jsem si říkal, možná že ty Rumuni jsou rozumní, no a tak jsem… A potom se mi podařilo, no, nechtěli mi prodat letenku, nechtěli. Ale potom tedy ta dívka, která pracovala v Ženevě, mi poslala faxem, faxem, to bylo takové jako telefonicky, mi poslala letenku a já jsem s ní potom šel na letiště. Jak jsem vám říkal, to letadlo přistálo, mělo mezipřistání v Maďarsku. Tam byla kontrola zase, jako ve všech komunistických státech. Kontrola a teďka my jsme tam stáli, bylo celý letadlo, všichni museli z letadla ven k budově. A teďka před tou budovou stál jenom jeden člověk, to bylo moje štěstí, a v civilu, a kontroloval naše pasy. A když jsem přišel na řadu, naštěstí ještě za mnou bylo asi padesát lidí, když přišla řada na mě, tak on si ten pas vzal: ‚A vy ne.‘ A jako ať se postavím vedle. Jako mě chtěl zadržet. A vtom přišla ta posádka z letadla a jako hartusili trošku na něj, říkali: ‚Už máme zpoždění, pospěšte si, pospěšte si!‘ Von ztratil možná duchapřítomnost. Já jsem mu ten můj pas zelenej vytáhl takhle z podpaží a šel jsem s tou posádkou, protože ta hned odcházela. A on zazmatkařil, zazmatkoval, jako nereagoval, a měl ještě za sebou spoustu lidí a byl sám. Tak já jsem odešel. Tak jsem se dostal takhle do Ženevy.“

„V poslední třídě gymnázia jsem se najednou rozhodl. Já jsem byl vychován v křesťanské víře, měli jsme velmi pěkné vyučování a bylo to zajímavé. Ale přece jenom kolem mě vládl ateismus a to ve mně... na mě přece jenom působilo. Protože to když vás zvenčí něco ovlivňuje, tak tomu člověk nakonec přece trošku podlehne. A tak jsem si chtěl udělat jasno a řekl jsem si: Já musím jít na teologii! A věděl jsem, že je... ta fakulta teologie existuje v Praze, že na to musím jít, aby se mi vyjasnilo, jak to s tím křesťanstvím vlastně je. A když jsem tu přihlášku podal, tak soudruh – víte, co to je soudruh? To se říkalo tenkrát, to se neříkalo pane řediteli, to se říkalo soudruhu řediteli... se muselo říkat. Ten soudruh ředitel, ten dostal strach. A hned mě zavolal a říkal: ‚Prosím tě, změň si to, to nemá smysl, co sis tady napsal, teologická fakulta, jak si to představuješ? Církve už nebudou existovat. Ty chceš jako úplně zakalit a zničit svou budoucnost?‘ A takhle mě třikrát přemlouval. Proč on mě přemlouval? Protože on se sám bál, že mu soudruzi nahoře řeknou: ‚Jak to je možné? Jak provádíš tu svou práci, jak vychováváš děti, když tam máš mezi studenty jednoho, který chce studovat teologii?‘ Ale já jsem mu vzdoroval, třikrát mě zavolal do kabinetu, a vždycky jsem si říkal, já jsem ho neměl rád, neměl jsem ho rád, protože to byl člověk, který neměl dobrý charakter, tak jsem vždycky si říkal: ‚Já tě držím, já tě držím, ty máš strach, protože chci jít studovat teologii.‘ Tak jsem se z toho tak trošku radoval. ‚Já nad ním mám převahu, nad tímhletím člověkem.‘“