Gabriela Bairova-Stoyanova

* 1955  

  • „Těžké. Protože já, jak vidíte, jsem hrozně ukecaná a otevřená. Češi jsou ukecaní, ale nejsou otevření. Tak mě nebavilo se bavit o ničem. Takže jsem dlouho nevěděla, kde jsem, a dlouho jsem nemohla rozluštit vzory chování, gest, pohledů a výrazů, velice specifický pro Čechy. Mně se zdá, že trochu víc než jinde jsem na to narážela. Ale lidi jsou lidi všude. Tak u Čechů to trvalo trochu déle, než mě přijali a mezi sebe vzali. A já jsem se tak trochu divila proč. Protože já jsem velmi přátelská. Ale kultura je kultura. Prostě zdejší lidé jsou uzavřenější a velmi opatrní ve vytváření nových přátelství a ve vztazích obecně.“

  • „To období bylo hrozné i v tom, že lidé se báli bavit s maminkou a bratrem včetně jejich rodinných příslušníků po celou tu dobu, protože tenkrát to bylo takový, že když je jeden zrádce, tak všichni jsou podezřelí, že jsou zrádci. A pokud se stýkají se zrádcem, že jsou taky zrádci. Takže to bylo hrozné. Oni hladověli. Strašné to bylo. Já říkám, že oni hladověli, ale já jako dítě jsem nějaké to mlíko měla. A pak mě poslali za babičkou a dědečkem. S výjimkou jedné sousedky, která říkala, ať si komunisté trhnou, a prostě jim aktivně pomáhala, tak to okolí se bálo s nimi (mluvit). Ani ty děti si nehrály s bratrem.“

  • „Ruse, město na Dunaji, to je takové krajské město. Něco jako Olomouc. A to město se stalo obětí totality nějakého průmyslového podniku v Rumunsku, který vypouštěl ty svoje jedovatý plyny a vítr je nesl do toho Ruse, kde byla velká koncentrace lidí. Začaly tam být nemocné děti a nemoci se tam šířily. A zakázali jim se tam přestěhovat. A v této chvíli to vzniklo. V novinách, v rádiu, ta bulharská žurnalistika byla vždycky odvážnější. Sice odtamtud lidi vylítli, ale za pár let byli zpátky. To byla taková příznivější změna. Tak celé to Bulharsko se sjednotilo. Proč budou obětovat ty lidi a ty děti v Ruse? To je hrozné. Oni nemohli sbalit ty svoje děti a někam je poslat. A to se všechno dělalo tak pod pokličkou, ale lidsky to bylo nepřijatelné.“

  • „Jeho syn, to byl účetní. Byl to takový kytarista, bohém, všechno možný. On byl starosta obce. Zavedl elektřinu a postavil divadlo v té vesnici. A to je malá vesnice. To dělal v období politicky neutrálním. Předtím, než komunisté převzali veškerou moc, a potom jsme měli na baráku napsané, že je fašista, protože byl bohatší. Ale on nebyl fašista. On byl velice aktivní antifašista a tady v tom antifašistickém hnutí byl ve vedení okresu kolem Velkého Tarnova a studoval na gymnáziu v Gabrovu, což je sousední město, a posléze ze školního archivu převezl (dokumenty) za blokády na kole schované ve své kytaře a hůlce. Akorát zažil velké zklamání, protože riskoval život, aby převedl ty archivy z toho Gabrova do toho Trnova, a našel jednoho z vedení v jedné hospodě s agentem státní bezpečnosti a skončil s politikou.“

  • „Takže ten žertík skončil tím, že veškeré vedení bylo zavřeno a nikdo nevěděl, jestli se ti lidé v tom stalinistickém období vrátí, nebo nevrátí domů. Po dvou měsících se zjistilo, že ten sýr se začal kazit v nějaké hluché linii, ale nepropustili je. Ten stín toho podezření politické nespolehlivosti zůstal. Hrozné bylo to, co se s nima provádělo. Že je odvedli do nějaké jeskyně beze světla, bez jídla, jenom vodu jim dávali. Prvních dvacet dní je nenechali, aby si sedli. Měli nohy oteklé a strašili a vydírali, aby se přiznali, co dělali a jak dělali. Přestože se pak zjistilo, jak se věci mají, tak ty rodiny musely prodat všechno, co měly, aby složily kauci a oni byli propuštěni. Pak jim bylo zapovězeno několik let bydlet v Sofii. Všichni se měli stěhovat do takových nevyvinutých oblastí se špatnými pracovními a klimatickými podmínkami. A myslím, že po šesti letech jim bylo dovoleno, aby se vrátili do Sofie.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Olomouc, 02.05.2012

    (audio)
    délka: 02:53:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka je doma tam, kde má dítě

Gabriela Bairová - Stoyanová, 1981
Gabriela Bairová - Stoyanová, 1981
zdroj: archiv pamětníka

Gabriela Bairova-Stoyanova se narodila v roce 1955 v Sofii, hlavním městě Bulharska. Na konci padesátých let tam byl její otec Stefan Bairov zatčen, a přestože byl nevinný, strávil půl roku v komunistickém vězení. Celá jeho rodina potom musela na šest let do vyhnanství v Dobrudži v severním Bulharsku. Až potom se mohla rodina vrátit do Sofie. Pamětnice tam na Univerzitě Klimenta Ochridského vystudovala filologii. Už na studiích jí několikrát nabídla spolupráci státní bezpečnost, což však pokaždé razantně odmítla. Nakonec pracovala v Sofii jako korektorka a redaktorka v největší reklamní agentuře v Bulharsku. V roce 1984 se provdala za Olega Stoyanova, který byl obchodním zástupcem a diplomatem a jako vyslanec Bulharska žil s pamětnicí pět let v Ghaně a pět let v Egyptě. Po pádu komunismu byl Gabriele Bairové-Stoyanové nabídnut post ministryně školství nebo kultury, což odmítla. V roce 1998 odešla za dcerou do Česka. Dnes bydlí v Olomouci a pracuje jako překladatelka a učitelka cizích jazyků.