Františka Bachanová

* 1935  

  • „Bylo veliké sucho. A když máte tolik dobytka v baráku a nemá sa tomu co dát… Takové bylo sucho. A že jsme měli v horním poli moc pola, tam jaksi jednú popršalo, tak jsme cosi trochu namlátili. Samozřejmě došli a zabavili nám, co bylo na sípce. Jenomže oni chtěli aj odevzdat, aj… to ani není vysvětlitelné. Když si na to myslím, to je těžko. Jeli jsme s vozem, já jsem rozhrňala a čtyřé sekáči to sékli. Potom jsme to šli shrabat, sušit. Za deň nebo dva, že sa pro to pojede. Došli strýc Franta Míšek. ‚Jane, nemosíš už jezdit na lúky pro seno, už ho máš aj odvezené.‘ Z okresu Veselí jim to zebrali pro svoje účely. Zakládali JZD.“

  • „Zas došli Hostýnek a tyto páni, že co s tým tedy bude? Že buď podepíšú, nebo nás zlikvidujú. Taťka řekli: ‚Ne, nepodepíšu. Řekl jsem, že JZD nepodepíšu, nebudu jako první. Nepodepíšu.‘ Oni na to už byli samozřejmě připravení. Už tam byly auta nachystané. Koně odvedli do obory, to byla Mila s hříbjatem. Tu védli pěšky. Ale krávy navedli do jedného auta a už bylo další auto nachystané. Tam dali prasata a svině a to vyvézli. Já jsem se pak vdala a hned jsme měli přes dva hektáry, a tak jsme měli odevzdávat toliké dávky všeckého, vepřové, hovězí… Naši nám ještě dali jalúvečku, vychovali ju, měla už dva roky. My jsme ani neměli z čeho (odvést dodávky – pozn. ed.), my jsme na tom poli nedělali, ale dodávky z teho chtěli. Potom jsem opravdu nevěděla, co s tým. ‚My to přeci neděláme. Z čeho to mám dát?‘ Byl to akorát rok, co taťka umřeli, tak jsem si na nich myslela a povídám: ‚Bože, oni to tak zaplatili a já včilka to JZD podpisuju.‘ Ale jináč to nešlo.“

  • „Tož dójila jsem čtyřicet roků. Už o půl čtvrté ráno jsme tam byly. Když to bylo v létě, to bylo (dobré – pozn. ed.). Ale v zimě! Došly jsme, bylo zamrzlé potrubí, mosely jsme rozmrzat všelico, no, hrůza. Tož člověk si na všecko zvykne, když mosí. Když byly telata, muselo sa chodit třikrát za deň. Ráno o půl čtvrtej jsme sa ponáhlaly, abysme byly doma o půl osmej, když děcka chodily do školy, to jsem jich vypravila. Potom se moselo jít na poledne, to bylo zas dvě hodiny. A o půl čtvrté znovu. Bylo to prakticky na celý deň. Potom tu zrušili mlékárňu a chtěli, abysme měli deň volno. To može chtět, ale to tak není, jak si to plánuje. Protože ta, která má střídat, jde každý den na druhé krávy a ony jsou zvyklé na tvoje ruky a jak ju dójíš. Většinú byl nějaký zánět. Protože třeba kráva byla po teleti a nespustila. Potom sa léčily jak krávy, tak telata. Moselo jít mléko pryč. S tým byly veliké potíže. Dokud člověk chodil furt, tož chodil. Ale jak už jsme měly deň volno… ‚Už zítra jdem zas do práce!‘ Najlepší je, když člověk nemá žádnú úlevu.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Blatnice pod Svatým Antonínkem, 18.02.2017

    (audio)
    délka: 01:29:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lepší je, když člověk nemá úlevu a pracuje denně; po dnu volna se nikomu do práce nechce

Dobová portrétní fotografie pamětnice,  Blatnice pod Svatým Antonínkem, 1955
Dobová portrétní fotografie pamětnice, Blatnice pod Svatým Antonínkem, 1955
zdroj: archiv pamětnice

Františka Bachanová, za svobodna Míšková, se narodila 3. května 1935 do zemědělské rodiny Jana a Anny Míškových v Blatnici pod Svatým Antonínkem. Prožila idylické vesnické dětství. Měla dva sourozence. Po absolvování měšťanky musela nuceně pokračovat ve studiu. Zdravotnickou školu bohužel nemohla – pro ideologický rozpor svého otce – dokončit. Následně studovala dva roky zemědělskou školu v Uherském Ostrohu. Roku 1955 se provdala za varhaníka Vladislava Bachana a měla s ním tři děti. Františčini rodiče odolali nátlaku ke vstupu do JZD, ale roku 1957 bylo jejich hospodářství zlikvidováno. Františčin otec záhy zemřel. Františka následujícího roku vstup do JZD podepsala a po zbytek svého pracovně aktivního života pracovala v kravíně. V restitucích dostali nepatrnou náhradu.