Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Bachanová (* 1935  )

Lepší je, když člověk nemá úlevu a pracuje denně; po dnu volna se nikomu do práce nechce

  • narozena 3. května 1935
  • roku 1941 začala navštěvovat obecnou školu, následně měšťanku
  • 1950 až 1951 se učila na zdravotnické škole v Hodoníně
  • 1951 až 1952 nuceně navštěvovala zemědělskou školu v Uherském Ostrohu
  • provdala se roku 1955 za varhaníka Vladislava Bachana
  • v roce 1957 bylo zlikvidováno jejich rodinné hospodářství a zemřel Františčin otec
  • následujícího roku podepsali vstup do JZD
  • po vstupu do JZD Františka pracovala 40 let jako dojička pro JZD Blatnice
  • po roce 1989 jim byla nepatrná část majetku vrácena v restitučním řízení

Františka se narodila Anně a Janu Míškovým roku 1935 a měla starší sestru Anastázii (její svědectví na portálu Paměť národa najdete zde) a mladšího bratra. Míškovi měli – jako mnozí jiní v Blatnici pod Svatým Antoníčkem – drobné hospodářství. Pečovali o zvířectvo a deset hektarů polí. Františka prožívala idylické, typické dětství na venkově. Stejně jako všichni ostatní ze vsi pravidelně navštěvovala kapli svatého Antonína Paduánského, která se tyčí nad Blatnicí. Kaple byla v pečlivých rukách pátera Šuránka, duchovního vůdce obce. Za první republiky pro vysokou nezaměstnanost odjelo mnoho Blatničanů hledat živobytí do Ameriky. Stejně tak i Františčina sestra se svým mužem, Wiedermanovi, kteří odjeli se slováckou dechovou kapelou a v Americe si vydobyli nové živobytí. S Blatničany, kteří zůstali doma, kontakt nepřerušili.

Válka

Františka začala roku 1941 navštěvovat obecnou školu a až do posledních dnů, kdy Blatnicí dunělo osvobozování, se jí válka nijak zásadně nedotkla. „Nebyli jsme ve sklepě. Babka s dědkem byli u krav, spávali ve chlévě. Já, Stázka a mamka jsme byly ve vepříně, protože jsme měli nové chlévy, byly pěkně pevné. Mnozí Blatničané vylézali ven, podívat se, co se děje, a chytli střepinu. Ale my ne, nám se nic nestalo.“

Studium

Bývalo zvykem, že děti zemědělců zůstaly po vychození měšťanky doma a věnovaly se práci v hospodářství. Součástí represí, namířených za kolektivizace proti zemědělcům, byla povinnost jejich dětí studovat. Františka nejprve navštěvovala zdravotnickou školu v Hodoníně, ovšem jejímu otci se toto studium – vzhledem k akci Ř – ideově příčilo. Studium ukončila. Následně Františka navštěvovala zemědělskou školu v Uherském Ostrohu. Studium dokončila roku 1952. Mezitím v Blatnici vrcholil nátlak na zemědělce ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD). Nic dobrého k atmosféře ve vsi nepřidalo ani potírání církevních ceremonií na Svatém Antonínku.

Rodina

Františka se roku 1955 provdala za blatnického varhaníka Vladislava Bachana, o rok později se jí narodila první dcera Dana. Tímto manželským svazkem se rozšířilo jejich hospodářství a vzrostly již značně vysoké dodávky. Protože Míškovi stále odmítali vstup do JZD, roku 1957 jim byla zabavena část majetku a jejich hospodářství zlikvidováno. „Našu Vranku jsme museli zavézť do statků. Bála se lidí. V JZD neuměli zacházeť s koňma, někoho kopla, tak ji zastřelili. Nevydržela tam ani měsíc.“ Františčini rodiče museli začít pracovat na státních statcích ve vinohradech. Františčin otec záhy zemřel.

Vstup do JZD

Měli jsme veliké dávky, vepřové, hovězí, aj z pola, na kterém jsme nedělali. Neměli jsme z čeho dát. Tatík byl teprve rok po smrti, oni neustoupili a nepodepsali, a já včil podepsat musela. Jináč to nešlo. I ostatní začali podpisovat. Lidé podlehli, ztratili víru.“ Františka se stala dojičkou krav a v kravíně zůstala až do důchodu. Nebyla to práce snadná, protože družstvo zkraje nemělo žádnou mechanizaci a bylo obtížné skloubit časově náročné zaměstnání v kravíně s vedením domácnosti, rodinného hospodářství a s péčí o děti. Františka porodila roku 1959 Vladislavu a roku 1962 Vlastimila. Když nebyla v kravíně, měla na starosti tři děti, zahrádku, starý vinohrad a péči o ovocné stromy a jejich úrodu. Její muž Vladislav se domácích prací neúčastnil, pracoval v národním podniku Svit Gottwaldov v pobočce ve Veselí nad Moravou a věnoval se hře na varhany, což mu spolklo veškerý volný čas.

Prosperující JZD

Hospodářské výsledky družstva byly zpočátku bídné, ale pod dobrým vedením ředitele Soviše a následně inženýra Olbrechta, kteří zřejmě měli ty správné konexe, se družstvu začalo velice dařit. Nechalo se inspirovat slušovickým agrokombinátem, zavádělo mechanizaci a jeho zaměstnanci požívali mnohé benefity. „Procestovala jsem celý svět. Ten východní. Navštívila jsem Moskvu, Jerevan, Tbilisi aj Gori. Viděla jsem Lenina. Lodí Michal Kalinin jsme jeli z Petrohradu až do Německa. To bylo vždycky za odměnu. Ve Warnemünde mělo naše JZD družbu. Do Drážďan jsme jezdili nakupovať záclony.“

Po sametu

Do Blatnice se informace o dění v Praze dostávaly jen pomalu a navíc kusé. „Ani nevím, co jsem si o tom myslela. Člověk je tady zapracovaný po svém. Má starosť hlavně o to, že si mohl něco vydělat. Jeden student přivezl z Prahy nějaké letáky.“ Bachanovým vrátili v restituci koně jménem Pat a starší nakladač UNC. Rodina už ovšem ztratila k hospodaření vztah, nebylo se k čemu vracet. Dnes jedna Františčina dcera žije v Brně. Druhá dcera a syn zůstali v rodné Blatnici. Syn Vlastimil vede drobné hospodářství a stará se o vinohrad o pěti stech hlavách. Františka žije šťastně obklopená svou širší rodinou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století