Hilda Arnsteinová, roz. Sommerová

* 1911  †︎ 2010

  • Tazatel: „Jste věřící, věříte v Boha?“ - „Jsem, ale mám mou víru, kterou si dělám pro sebe. Já na to nepotřebuju kostel, já na to nepotřebuju synagogu, já na to nepotřebuju modlitby nebo zpěvy, vůbec ne. Ale věřím v to, že můj celý život je jeden zázrak. Koukejte, je zázrak, že jsem zůstala v Terezíně. Je zázrak, že on (první manžel) nešel včas se svou rodinou do Vídně, že zůstal v Praze. Vždyť on musel tušit, v jaké situaci je.“ Tazatel: „To byste vlastně asi s těma dětma nebyla. Bylo by to mnohem složitější.“ Tazatel: „No, já už jsem měla ujednáno s jedním advokátem v Terezíně, že mi pomůže najít jeho adresu ve Vídni. Já jsem nevěřila, že ho tady ještě potkám a moje děti k tomu. Tak to máte samej opravdovej zázrak. Potom já jsem přišla zpátky s tuberou, a vyléčila jsem se během tří let. Moje matka mi vzala tu starost s dětmi. Já jsem musela nařídit, aby nikdo venku ve Vídni se nedozvěděl o mé nemoci, poněvadž to on by měl důvod mi ty děti vzít. Na všecko jsem musela myslet.“

  • „Zajímá vás, jaký příjem (jídla) jsme měli? Tak ráno byla takzvaná káva. To byla samosebou cikorie. To se vydávalo – každá čtvrť tam měla svůj výdej. A tam jsem ráno šla, aby to bylo teplé, ta káva. Potom každý z nás měl sedmnáct deka chleba za tři dni. To jsem si to nakreslila, jak daleko smím jíst každý den. Potom jsme dostali deset deka cukru na deset dní. Jenom jedno deka cukru za den. Tak já jsem to tak dělala: já jsem měla pytel z látky, do toho jsem dala ten cukr a vždycky ten chléb jsem namočila do tý bryndy a tak mokrý, jak to bylo, do cukru. To byla moje snídaně. Potom v poledne každý den brambory ve slupce. A totiž pět až šest brambor. Když ale nic jiného není, tak to není moc, to je samá voda. A večer jedna bramborová polévka. My jsme měli veliké štěstí, že Židi tam vařili. A ti z toho trošku, co jsme měli, opravdu něco dělali. Takže v poledne byla nějaká omáčka a večer polévka. A jednou týdně byl knedlík vcelku samosebou.“

  • „Tak já jsem bydlela v jedněch z těch velkých kasáren, nevim, jestli to znáte tam. Ta takzvaná Hamburská, ta byla pro ženy, Hannover byla pro muže, Drážďanská byla pro staré lidi, a ještě jiný, já nevim. Každopádně já jsem dostala ubytování v mansardě Hamburské kasárny s dvanácti ženskými. Dvanáct ženských nás bylo. A co jsem měla s sebou – teplou deku. Tu jsem si vzala, v létě jsem na ní ležela a v zimě jsem se s ní přikryla. A můžu prozradit, to se tady mohlo v židovské obci nechat barvit, tak já jsem nechala si tři nebo čtyři povlaky obarvit, a to jsem do toho vlezla, takže jsem měla tu čistotu zespoda. Jinak bylo hrozně moc štěnic, ale já jsem byla mladá, třicet let, mně vůbec nic nevadilo, já jsem spala jak zabitá.“ Tazatel: „Měla jste tam přátele?“ - „Jistě, ale hlavně nejdřív z práce. Napřed jsem měla práci v čisticí koloně, to jsem za pár dní byla i vedoucí. No jo, ale bylo to venku a já jsem chytla hned zápal plic. Takže jeden zápal plic jsem vyléčila a už jsem chytla druhý. Tam jsme měli výborný lékaře. A to víte, že tam byla celá lékárna ze Staroměstského náměstí? A on si ten majitel, pan Freund, moh vzít všecko, co chtěl, za zásluhy. Takže on se zásoboval dobře, takže vystačil s lékama až na konec. To bylo naše štěstí.“

  • „Již v roce 1940 jsme měli ten rozvod a v 41. mi vzali ty děti. A nechal mi (bývalý manžel) vzkazovat, nepřišel sám, to poslal služku, že nemám vůbec volbu. Tak já jsem prosila jednoho známýho, který byl advokátem, abych mohla s těmi dětmi aspoň jít na procházku. Dostala jsem odpověď, bohužel, to jsem neschovala: ,Vzhledem k tomu, že matka dětí je Židovka, byl by její vliv škodlivý, a proto je zakázáno, aby se setkali.' Víte, co to bylo? To bylo horší než všecko.“ Tazatel: „Jak byly ty děti starý?“ - „Dva a šest.“ Tazatel: „Vy jste byla do té doby chráněna tím manželstvím. Kdybyste měla člověku, kterej o té době nic neví, říct, co to znamenalo bejt najednou nechráněnym Židem...“ - „Já jsem už nebyla chráněná. V ten moment, co jsem byla rozvedená, jsem byla najednou, jak se říká německy Vogelfrei.“ Tazatel: „No právě, já jsem to tak myslel. Co to bylo, bejt najednou nechráněný Žid?“ - „Co bylo za výhody? (Paní Arnsteinová nyní popisuje výhody doby, kdy byla chráněna manželstvím – pozn. red.) Všecko to – nemusela jsem nosit hvězdu, mohla jsem jít do divadla, do biografu, do koncertu. To všecko bylo Židům zakázáno. My jsme nesměli ani do parku. Nebo v elektrice jenom na posledním, kde se stojí.“ Tazatel: „Po tom rozvodu už se vás tohle všecko týkalo?“ - „Jistě, najednou jsem měla tohle všecko taky. Jenomže potom už jsem byla (v Praze) krátce. Už jsem s tim víceméně počítala a musim vám říct, že když jsem přišla potom do Terezína, že to bylo pro mě lepší než tady v Praze. Poněvadž tady jsem pořád měla strach, že je (děti) vidím a nesmím k nim. To si nikdo nemůže představit, co to je pro matku. Já jsem popsala celej život v takový knize a tam opravdu tahleta kapitola je nejhorší.“ Tazatel: „A vy jste tady byla sama? Vy jste neměla nikoho?“ - „Sama, všichni byli pryč. Švagr potom po válce mi řekl, beze všeho že by mě vzali tam (do Anglie). Ale oni mysleli celý čas, že jsem vdaná a chráněná. Kdo by jim to řek?“ Tazatel: „Co rodina vašeho manžela?“ - „Ty byli úžasný! Celá rodina byli pořádný lidi. A já jsem měla jedinýho lumpa. A já jsem ho milovala.“

  • „Mýmu otci by bylo líto - já a moje maminka, my jsme si velmi těžce zvykly na Prahu. My jsme měly rády lesy, hory blízko, nádherný výlety. A aby mi jó ve všem vyhověl, tak mě nenutil chodit do škol českých. Co teď vidím jako chybu, v té době chápu, že on nechtěl na mně ještě něco nového.“ Tazatel: „Česky jste se naučila tedy až v Praze?“ - „Já myslim, že jsem to neuměla ani v 45. roce. Teprve teď mluvim dobře, že jo? Moje dcera mě vždycky nazývala beznadějný případ. Ale já myslim, že třeba už to tolik není slyšet. Tazatel: „Hlavní je, že vám rozumíme.“ - „No, mně je to tolik líto, já jsem se snažila, ale když jsem slyšela – sedm pádů a tohle se skloňuje podle tohoto vzoru a tohle podle tohoto, tak jsem z toho dostala takovej strach, že jsem se neučila. Jenom jako papoušek, co jsem slyšela, to jsem se naučila. Co jsem potom tolik odsuzovala s němčinou, já jsem pak učila němčinu a nechtěla jsem takové, který se takhle naučili jako já tu češtinu.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    ???, 19.10.2011

    (audio)
    délka: 01:36:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I když malá vůbec nevěděla, jak vypadám, to je věc pěti minuT

Hilda Arnsteinová se narodila 25. března 1911 v Karlových Varech, kde prožila krásné dětstvé obklopena přírodou. V roce 1923 se rodina přestěhovala do Prahy, její otec se vypracoval na místo ředitele v Unionbance. Ve dvaceti letech uzavřela manželství s vídeňským Němcem Friedrichem Kurssem, měli dvě děti. Roku 1940 se s ní ale manžel rozvedl a zabránil i styku matky s dětmi. Hilda byla v roce 1941 transportována do Terezína. Po válce se jí podařilo získat děti zpět, podruhé se vdala, pracovala jako cizojazyčná korespondentka a učila němčinu. Zemřela 25. listopadu 2010 ve věku nedožitých sta let.