Jiří Antonů

* 1966  

  • „V prvním týdnu bylo potřeba roznášet letáky, tisknout něco, protože tam už nějaká kopírka byla. Chodilo se na náměstí. Od toho úterý každý den se svolávalo na jihlavské náměstí ke kašně, takže se připravoval nějaký program, kdo vystoupí, ozvučení. My jsme nedaleko náměstí měli tenkrát stavbu, stavěli jsme pro sklárny Bohemia. Měli jsme tam staveništní rozvaděč a tenkrát náš stavbyvedoucí a mistr se rozhodli, že pro to ozvučení natáhne kabel. Když byla v pondělí generální stávka, tak jsme tam natáhli kabely a měli jsme šťávu. Protože všude byly státní firmy, Prior státní firma, město vám to nedá. Tak my jsme zařídili, že bylo ozvučení.“

  • „Od středy se to víc odehrávalo v tom klubu. Bylo to furt pod hlavičkou SSM, takže oni tam měli nějaké kanceláře. Snažili se tam tenkrát vytvořit i nějakou besedu a přišli tam i zástupci komunistů, tehdejší partaje. Tenkrát už v sobě lidi měli takovou trošku… bylo to poklidné, ale ti lidi už jim absolutně nevěřili. Snažili se tam pořád z toho nějak vylhat a byla to otevřená beseda, plný zadýchaný sál a bylo vidět, že ta nedůvěra je tam obrovská. Lidi už se nebáli. V jednu chvíli jsem prohlásil, když oni: ‚O tom budeme ještě diskutovat.‘ Já říkám: ‚Ale jestli s vámi vůbec bude chtít někdo diskutovat.‘ A jeden bývalý kolega říká: ‚Mírni se, mírni se.‘ Měl ještě sám strach. Myslel si, že jsem moc revoluční. Nedovedl si představit, že bez nich by se něco dalo dělat, bez jejich souhlasu. S jejich souhlasem ano, ale bez nich… Ale my už jsme to někteří cítili úplně jinak.“

  • „Pamatuju si přesně, co bylo 17. listopadu. Všichni jsme žili nějaký svůj život a teprve potom dodatečně jsme se dozvídali. Tak jsem byl tady za rohem v tehdejším hotelu Beseda, kde byl klub mládeže a v prvním patře se odehrávalo perfektní představení bratří Justů. Z toho představení byla cítit... ne revoluční atmosféra, ale už si v tom představení mohli dovolit víc než dřív. Pak jsem se s pány Justy ještě potkal, tak jsme na to vzpomínali a oni si to představení moc dobře pamatovali z toho důvodu, že to bylo jejich poslední představení. Pak přišla stávka, divadla nehrála, oni nikam nejezdili, přišla ta sametová a oni říkali, že to bylo pro ně na dlouho poslední představení, a tak si pamatují tu úžasnou atmosféru, že už to v lidech bylo cítit.“

  • Celé nahrávky
  • 4

    Jihlava, 24.08.2019

    (audio)
    délka: 01:12:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté se z toho snažili vylhat, ale lidé už jim vůbec nevěřili

Jiří Antonů v roce 2019
Jiří Antonů v roce 2019
zdroj: z produkce Post Bellum

Jiří Antonů se narodil 7. června 1966 v Třebíči, většinu života však prožil v Jihlavě. Příbuzní ho vedli ke křesťanské víře, ale už na základní škole pocítil, že hlásit se k víře není v socialistickém Československu žádoucí. V dospívání žil kulturně bohatý život a vnímal svázanost umění komunistickou totalitní mocí. Po maturitě dva roky studoval na vysoké škole, ale ze zdravotních důvodů studium ukončil a našel si práci přípraváře ve stavební firmě Drustav Jihlava. Koncem osmdesátých let cítil měnící se atmosféru ve společnosti, která chtěla žít svobodně a přidal se ke 40 tisícům signatářů petice Několik vět. Po 17. listopadu 1989 se připojil k demonstracím v Jihlavě, stal se členem Občanského fóra (OF) a aktivně se zapojil do jeho činnosti. Po pádu komunistické moci se dále angažoval v OF, když pomáhal s přípravou parlamentních voleb. Po rozdělení OF vstoupil do Občanské demokratické strany a působil v regionální politice. Změnil zaměstnání a stal se specialistou IT v České spořitelně.