Ing. Hubert Antes

* 1934  

  • „S psaním kroniky jsem začal v roce 1985 po úmrtí posledního kronikáře. Pokračuji v něm dodnes s tím, že jsem dopisoval první období od roku 1979 (kdy s psaním přestal předchozí kronikář) do roku 1985. Psaní kronik je činnost zodpovědná i zábavná a přináší mnoho potěšení, pokud se zapisují údaje a data, která přímo navozují hezkou atmosféru, jako například o divadelním festivalu v létě. Každým rokem, letos třicátým sedmým, se zde pokračuje v krásných hrách, které jsou nastudované s nejmenšími dětmi tady u nás, v Počernicích. Další částí kronikářské práce je podávat svědectví o zapsaných událostech. Tato činnost jednak zachycuje historická období minulých let a dávné události o daném místě a jednak předává i ty nejnovější věci těm nejmladším ze škol. Zájem ale mají i ti, kteří zde různé události prožili. Jak postupuje čas, mnohé se zapomíná a mnoho věcí z paměti vypadne nebo se spojí do nerozlišitelného časového sledu, takže realita nakonec neodpovídá vlastní zkušenosti. I když to není příliš dlouhá doba, tak leckdo by mohl zapomenout, že právě letos je tomu patnáct let, kdy byla otevřena konečná stanice metra trasy B tady na Černém Mostě. Ale i celá řada dalších věcí – letos je tomu 925 let od prvního písemného záznamu o obci Chvaly. Tak bych mohl pokračovat i o dalších věcech. Je tomu devadesát let od zřízení prvního místního hasičského sboru – to bylo v obci Chvaly. O deset let později to bylo v Horních Počernicích a o dalších sedm let ve Svépravicích. Proč až tak pozdě? V období, kdy bylo toto hasičské spojení vytvořeno, měla obec Svépravice dvacet sedm popisných čísel. A přesto si tehdy obec troufla a ustavila hasičský sbor a koupila pro něj v té době nejmodernější čtyřkolovou stříkačku.“

  • „Přešel jsem do zemědělské akademie, kde jsem v roce 1993 poté, co se zrušila Československá republika a vznikla samostatná Česká a samostatná Slovenská republika, zlikvidoval československou akademii jako poslední pracovník. Dělal jsem tam konečnou likvidaci v tom, že se to dělilo. ,Tretinka‘ na Slovensko a dvě třetiny v Čechách. To bylo také zajímavé. Tamní akademici byli vysoce vzdělaní pánové, ředitelé českých a slovenských ústavů, a byli to nejlepší přátelé. Ze začátku bylo všechno poklidné. Ovšem potom zřejmě dostali nějaké vnitřní pokyny na Slovensku, že to nejde, že tu třetinku musí dostat, kdyby čert na koze jezdil. Přišli i s takovými návrhy… Předseda akademie měl pochopitelně vybavenou knihovnu, takže tam byl třeba celý naučný slovník o třinácti dílech. Ale třetinka musela jít na Slovensko. Nějaké díly se tam poslat musely – a teď které? Ty první, poslední, nebo z prostředku? Tak to byly takové zábavné historky.“

  • „Ve škole jsme měli za protektorátu upravený dějepis. Upravené bylo hlavně to, že tam byla převaha německých dějin. Z toho našeho tam byly vyškrtané všechny věci, které se nějakým způsobem nepřímo dotýkaly Němců v tom smyslu, že my jsme byli nějakým národem, zatímco Němci v té době nebyli. Oni museli být těmi vítěznými, kteří byli nad námi všemi. My jsme v oukropečku mohli něco málo mít, to nám nechali. Např. že svatý Václav jim tam posílal voly. Ale on jim to musel poslat, protože oni zvítězili a on byl poražený. V Toušeni jsme měli na němčinu Němku. Ta učila tak, jak to na školách bylo běžné, to nebylo něco speciálního: tehdy na školách byla rákoska běžná. A ona obzvlášť chodila s rákoskou, a kdo neuměl, nebo něco řekl špatně německy, tak ho tou rákoskou vždy ,polechtala‘. Tím spíš nám ta němčina byla protivná. Pochopitelně, že se prosazovalo kreslení nějakých německých znaků, ale to byl detail.“

  • „Před rokem 1968 byl profesor Kadlec rok v Kanadě a přišel do Československa s tím, že tam řeší pomocí ekonomicko-matematických metod nejrůznější problémy, jak optimalizovat výrobní struktury, a že by to bylo vhodné aplikovat i v zemědělství. Přišli s tím do Výzkumného ústavu ekonomiky, zemědělství a výživy. Já jsem v té době dělal v útvaru, který shromažďoval různé údaje ze zemědělských závodů. Jezdili jsme po JZD a po statcích. Z toho se dělal velký soubor padesáti zemědělských podniků z celé republiky, včetně podhorských oblastí. Poněvadž jsem na těchto datech dělal, ředitel mne dal k dispozici dvěma profesorům, abych dal dohromady první ekonomicko-matematický model struktury zemědělských závodů. A poněvadž v Československu v té době nebyl počítač, který by byl schopen to spočítat, tak se to posílalo diplomatickou cestou zakódované do Anglie. V Anglii to spočítali a vrátili nám výsledek zpátky. To byly první pokusy. Kdo to tam spočítal a proč to bylo utajované? Tady měli obavu, že v Anglii uvidí, jak velký máme zemědělský podnik, co vyrábí, kolik toho má. Tam byly i hodnotové věci, např. za kolik se výrobek vykupoval, když se to odevzdávalo do státního fondu, jakou máme užitkovost, kolik je hektarový výnos. To všechno v té tabulce bylo. A všechno se kódovalo. Oni měli v té době veliké počítače, které byly embargované a k nám se nesměly dovážet. Když u nás třeba byla výstava, ukázali je tady, ale nesměly tu zůstat. Takže je zase odvezli zpátky.“

  • „Tady byly původně základní tři obce. I když jich bylo víc, protože zde byly ještě Čertousy a také Babice a Babičky, ale Babice a Babičky zlikvidovali ve třicetileté válce Švédové, když se tudy přehnali, a už nebyly obnoveny. Co se týká Čertous, tak ty byly v roce 1924 spojeny s Horními Počernicemi. Tehdy za první republiky vyšel zákon, že osady už nemají existovat a že se mají spojit s nejbližší obcí. Kromě třech základních obcí (Chvaly, Svépravice a Horní Počernice) byl ještě dvůr Xaverov. To byla specifická oblast chovu koní. A v tom je ten určitý problém. Do Horních Počernic a Čertous se už na konci předminulého století, v roce 1887, přistěhoval první kronikář. Kroniku psal za léta 1885 až 1910. To byl František Vítězslav Veselý, který byl v té době říšským poslancem za část českých krajů ve Vídni, neboť jsme byli součástí Rakouska-Uherska. A tento člověk začal psát na počest panování Franze Josefa I. kroniku. V ní je prvních dvacet stránek věnováno panovnickému rodu. A pak začal psát obecní kroniku. Jako říšský poslanec měl určité možnosti dostat se k archivům, které byly ve Vídni. Využil toho a až z toho období opravdu jedenáctého, dvanáctého století zachytil různé věci. Nevím, co ho k tomu vedlo, možná že to v té době bylo důležité, ale hlavně se věnoval majetkoprávním vztahům. Bylo to také jednodušší než dnes, protože v té době měly Počernice čtyři statky. Čili byli čtyři majitelé a čtyři usedlosti. Okolo byli nějací lidé s domky, ale hlavně šlo o ty usedlosti. Celé to období od prvního záznamu, který zachytil kolem roku 1415, kdo to komu předal, jestli se to rozdělilo mezi dva syny atd. – to tam celé je. Tuto kroniku bohužel nemáme u nás. Je ve Zdibech, kde je archiv bývalého okresu Praha-východ, kam spadala tato část. Po jeho smrti ale nikdo dál v kronice nepokračoval. To nebyla žádná povinnost. V roce 1920 vyšel zákon ukládající povinnost zřídit kroniky, ale Horní Počernice ji zřídily až v roce 1937 po velkém tlaku z okresu, který jim tam už chtěl dosadit člověka, který to měl psát s tím, že by to obec měla jen platit. Tak byl pověřen pracovník tehdejšího obecního úřadu. To byl ten první kronikář, po kterém jsem to vzal. Kronikářem byl od toho roku 1937 do roku 1978 a od roku 1979 jsem to psal já.“

  • Celé nahrávky
  • 6

    Horní Počernice, 15.04.2013

    (audio)
    délka: 03:28:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: Příběhy z pražských Horních Počernic
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Psaní kroniky je odpovědnost i zábava

Mládí
Mládí
zdroj: Rodinné album

Hubert Antes se narodil roku 1934 v Horních Počernicích a od té doby je s touto obcí spjatý. Na první stupeň základní školy ale chodil do Toušeně, kde bydlel u strýce poté, co jeho maminku srazilo v roce 1941 německé vojenské auto. Tatínek byl v té době ochrnutý na polovinu těla, a tak se o malého Huberta nemohl starat. Hubert Antes vzpomíná, jak se německá okupace promítala do školních osnov. Po válce se vrátil domů k otci. Po absolvování střední zemědělské školy a základní vojenské služby nastoupil do Ústavu ekonomiky, zemědělství a výživy. V druhé polovině 60. let pak začal pociťovat vliv tzv. pražského jara i v rámci své profese. S novou vlnou uvolnění se totiž začaly používat nové vědecké metody. Tehdejší rektor VŠE profesor Kadlec, který se právě vrátil z ročního pobytu v Kanadě, začal aplikovat nové metody na výzkum efektivity v zemědělství. Protože ale neměli dostatečnou techniku, posílali tyto údaje zašifrované přes ambasádu do Anglie, kde je nechávali propočítávat. Celou tuto složitou cestu volili proto, aby Západu neodhalili skutečné výsledky místního zemědělství. V roce 1968 přešel Hubert Antes na ministerstvo zemědělství, kde následující dvě dekády pracoval na pozici referenta. Po neshodách s ministrem Tomanem v roce 1987 z ministerstva přešel do Akademie zemědělských věd, kterou v roce 1992 jako poslední pracovník uzavíral a dělil veškerý majetek v poměru dvě třetiny do České republiky a jedna třetina na Slovensko. Bezpochyby nejvýznamnější činností pana Antese pro obec Horní Počernice je vedení místní kroniky od roku 1985. Dodnes si jí užívá, jelikož je to, jak říká, činnost nesmírně zodpovědná a zábavná. Díky ní totiž všem generacím připomíná posuny, kterými obec Horní Počernice prošla a prochází.