Jana Andrlíková

* 1939  

  • „Hlavně bejt v životě čestnej, zásadovej a dělat práci, za kterou by se nikdo nemusel stydět. A vždycky si v sobě říct: ‚Ano, nic špatnýho jsem nedělala.‘“

  • „Lidé říkali, že jsme osvobozeni a okupováni. Všechno to bylo dohromady. Tatínek dělal předsedu národního výboru a říkal, ať se honem sbalíme, že jedeme domů. Den předtím jsme byly s maminkou na nákupu v Prostějově. Maminka mi říkala, ať koupím jen půlku chleba, že zítra koupíme čerstvý. Pro všechno jsme měli půlku chleba na večeři a na snídani. Už jsme do města nemohli, protože jsme spěchali domů. Přijeli jsme na konec Prostějova, kde stávala benzinová pumpa. Tam byla fronta. Manžel tam šel. Tehdy stával benzin asi dvě padesát. Manžel mu za deset litrů benzinu dal stovku a říkal: ,Prosím vás, dejte nám benzin. My musíme jet do Čech.‘ Celou cestu jsme poslouchali rádio a tam říkali, že jsou již hlavní cesty obsazený a že hledaj příslušníky armády a členy KSČ. Teď tatínek byl předsedou národního výboru a my oba vojáci. Říkali jsme si, co s náma bude a že nás asi odstřelej a co budeme dělat. Manžel jako pilot to tady znal, tak jsme jeli po všelijakejch cestách a okreskách. Vůbec nevím, jak jsme se dostali do Jičína. Přijeli jsme domů. Tam jsme nechali dceru. Všechno, co jsme měli k jídlu, jsme nechali mamince, protože obchody byly úplně vykoupený.“

  • „Lidi nám měli (po srpnu 1968, pozn. ed.) za zlé, že jsme tu republiku nebránili, ale věřte tomu, že bychom bývali všichni tu republiku bránili až do samého konce. My bysme tu republiku nikdy nedali. (Brali jste to jako křivdu?) Ano, brali jsme to jako křivdu. Se Sověty jsme vůbec nechtěli mluvit, nic... Že by nějaké kamarádství nebo něco, to neexistovalo. Brali jsme je prostě jako vetřelce. A kde jsme mohli, tam jsme je dusili.“

  • „(...podepsání Charty 77 anebo že tady existoval disent, lidé, kteří byli proti režimu. Dostalo se to do vojska?) My jsme od toho byli úplně odříznutí. My jsme ani nevěděli, o čem ti lidé jednají, víte? My jsme ani nevěděli, o čem je ta Charta. My jsme si to ani neuměli představit. My jsme všichni museli odebírat Rudé právo, tak jsme si to v tom Rudém právu přečetli. Ale neuměli jsme si to vůbec představit, nějakou svobodu tisku anebo svobodu vyjadřování. Já když jsem chtěla na vojně něco říct, tak jsem se musela dovolit. A když mi řekli, že ne, tak jsem držela pusu.“

  • „V květnu u nás byli Sověti na cvičení. Přijel sem pluk od Mazurských jezer z Polska. Bylo to cvičení, to nás ještě neokupovali, to jsme se s nimi družili. Hráli jsme s nimi fotbal, ještě to bylo v pohodě. Než sem přiletěli, tak náš pluk odletěl do Malacek a ten sovětský pluk cvičil na našem letišti. Inženýr mi říká: ,Prosím, nakresli jim celý letiště. Stojánky, bližnou, dálnou, světlomety, zaměřovače a kde je věž.‘ Tak jsem jim na velikou plachtu nakreslila celé letiště. Představte si to, oni potom podle toho přistávali během invaze. Já jsem si myslela, že mě klepne pepka, když jsem si to potom dala dohromady.“

  • „Ještě než přišli, tak naproti nám byl kontráš (vojenský kontrarozvědčík) a my jsme s nima vždycky jezdili autobusem. Jednou jsme seděli vedle sebe a já jsem mu říkala, že u zadní brány by měli zesílit hlídku, že jsou tam akorát tři vojáci, kteří se střídají po osmi hodinách. Představte si, že oni tou zadní bránou projely tanky. Probouraly to a vjely tam. Nikdo nevěděl, že jsou na letišti. Já jsem tam nebyla, ale potom mně to vyprávěli. Přišli na věž a všichni museli z věže pryč. Všechno jim zabavili a přeladili si to na svoje vlny a najednou začaly přistávat letadla a už to bylo. Už jsme byli okupovaní. Potom mohli být naši dispečeři na věži. Takže tam sloužili jakoby spolu, už se náš pluk vrátil z Malacek. Asi padesát metrů za přistávací dráhou byl les a v tom lese byli ubytovaní nějací vojáci. Jaký nevím, ale ti kluci byli chudáci. Ani nevěděli, kam jedou.“

  • „My jsme se do osmašedesátýho nesměli vůbec stýkat s civilisty. Co byla zábava, tak to dělali v elnormě. Na sídlišti v Mimoni jsme byli taková uzavřená komunita. Měli jsme tam školy, obchody, samoobsluhu, zeleninu, školku, tabák. Byla to velká samoobsluha a prodávalo se tam, co tady. Do města jsme ani nešli. Když jsme šli do města, tak jenom proto, abychom si koupili boty nebo něco na sebe. Jinak ráno v sedm hodin jsme nasedli do autobusu, který nás odvezl na letiště, ve čtyři hodiny jsme končili a nasedli jsme do autobusu, odvezli nás na sídliště a šli jsme domů.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Hlučín, 24.04.2016

    (audio)
    délka: 01:30:54
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
  • 9

    Prostějov, 04.06.2015

    (audio)
    délka: 02:08:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ženou v Československé lidové armádě

Jana Andrlíková
Jana Andrlíková
zdroj: archiv pamětníka

Jana Andrlíková, rodným příjmením Pulcová, se narodila 24. července 1939 v Jičíně. Její otec Jaroslav Pulec patřil k významným komunistickým politikům a v letech 1960 až 1970 předsedal Městskému národnímu výboru v Jičíně. Jana Andrlíková od šestnácti let až do penze v roce 1995 sloužila v armádě. Ve svém vyprávění například vzpomíná na velmi tvrdé začátky v armádě, kde ženy tvořily jen mizivé procento vojáků. Ve službě na letišti Hradčany také zažila vojenské cvičení vojsk Varšavské smlouvy Šumava a následné obsazení tohoto letiště v srpnu 1968 během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Dnes žije v Prostějově.