Jiří Anderle

* 1936  

  • „Já jsem najednou měl cyklus grafik, který když tady viděl jeden kolega, spolužák z akademie, tak říkal: ‚To tady nemůže zůstat takhle ležet. To musí vidět kunsthistorici.‘ Takový to byl nezištný parťák – žádná zášť nebo závist: ‚Mně se to strašně líbí, já to musím ukázat doktoru Mašínovi. A Kotalíkovi.‘ Ti to viděli a řekli to profesoru Míčkovi a ten mě zařadil do přelomové výstavy, která se tady konala v roce 1966 ke kongresu Mezinárodní asociace výtvarných kritiků. Téma bylo jasné: aktuální tendence českého výtvarného umění. A navíc, katalog začínal větou: ‚Výstava je koncipována od generace nejmladší po generaci nejstarší. Od A do Z, od Anderleho po Zrzavého.‘ A v tu ránu jsem ztratil všechny kamarády z výtvarného světa. Protože já byl zašitý u černého divadla, a najednou jsem vylezl jako had z díry s takovouhle glorifikací. To by naštvalo každého. A ještě jsem cestoval po světě.“

  • „Jednou u nás byl Bohumil Hrabal, který k nám chodil každé úterý. Najednou přišla pošťačka a přinesla telegram. Já jsem to přečetl, podávám to Boganovi a říkám mu: ‚To si ze mě někdo dělá legraci. Na takovém významném bienále já přece nemůžu dostat Grand Prix, když ji minule dostala Adriena Šimotová.‘ On říkal: ‚Tak pojď, jdeme na poštu a zeptáme se, jestli je možné zfalšovat telegram.‘ Šli jsme po Hradčanském náměstí kolem těch kanovnických domů. Vzpomínám si, jak mně Bogan říká: ‚Člověče, vždycky, když jdu tady, jak jsou ta vrata a ta zároží, tak jdu s takovým strachem a čekám, že se objeví nějaká noha, která mě nakopne. Ty jsi ve stejné situaci, jako jsem já. Mně vychází knihy... Anglický král mně vyšel ve švédštině a v italštině... A tady se o tom vůbec nemluví. Pamatuj si, žijeme v zemi, kde se úspěch neodpouští. Musíme umět tlumit svůj lesk.‘ To si pamatuju přesně. Přišli jsme na tu poštu a on říkal: ‚Tady jsme dostali telegram, podívejte se na to, jestli to je pravé, nebo jestli si z nás někdo dělá legraci.‘ Byla to malinká pošta přímo naproti vchodu do katedrály sv. Víta. Paní se na to podívala a říkala: ‚Všecko souhlasí, to je pravé.‘ A on říkal: ‚Vidíš, vole, tak tě gratuluju!‘“

  • „Hned na začátku války se najednou Pavlíkov zaplnil strašným množstvím lidí. My jsme tam měli tolik nových kamarádů a kamarádek, kteří přicházeli, protože Němci ze Sudet vyháněli české obyvatelstvo, které šlo do vnitrozemí za svými příbuznými. Pavlíkov byl tak strašně natřískaný, že tam lidi ze Sudet, ti, kteří byli vyhnáni od Němců, bydleli i v sušárnách na švestky. Což zase pro nás děti bylo báječné, protože jsme měly rozšířené pole ke hrám. V sušárnách na švestky byly malé děti, naši kamarádi. Před sušárnami byly pole, chmelnice, sady... Takže jsme si tam s nimi hráli. Že to je tragický důsledek války, to nám bylo odepřeno poznat. Protože děti mají svůj velice intenzivní svět, naplněný především dětskými hrami.“

  • „To byly smutné zážitky, protože já jsem stále jezdil na neděli domů. Koneckonců, to byla jenom hodina autobusem nebo hodina vlakem a čtvrt hodiny autobusem. Viděl jsem ty strašné... Jak se vyváděly ty milované krávy z chlévů a odváděly se ke společnému ustájení. Děda, který už byl dávno v penzi, v té společné stáji dělal nočního hlídače. Já mu tam kolikrát nosil třeba večerní kafe. Viděl jsem, jak se tam pomalu schází mí sousedi, kteří přicházeli za těma svýma stračenama nebo jak jim říkali, za těma milovanýma krávama, o které se tak starali. Vždycky ji vzali kolem hlavy, rozbrečeli se a říkali: ‚Nestejská se ti tady? Nezebou tě tady nohy? Máš chuť na jabko?‘ Tahali z kapes... To byly dojemné scény. ‚Nechceš chleba? Kůrky jsi měla tak ráda!‘ Teď ty kravské oči... Já na to do smrti nezapomenu, to bylo hrozné.“

  • Celé nahrávky
  • 5

    Praha, 27.06.2015

    (audio)
    délka: 02:12:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
  • 6

    Praha, 23.06.2015

    (audio)
    délka: 02:05:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Malíř může malovat jen to, co hluboce prožil

portret.jpg (historic)
Jiří Anderle

Jiří Anderle se narodil 14. září 1936 v obci Pavlíkov nedaleko Rakovníka. Jeho tatínek, původem Chod, zemřel na tuberkulózu, když bylo Jiřímu Anderlemu šest let. Maminka se později znovu provdala za místního holiče a kadeřníka, kterému pak pamětník pomáhal v obchodě. Jako dítě se stal svědkem spojeneckých náletů na Rakovník či průjezdu vojsk wehrmachtu do amerického zajetí. Prarodiče původně předpokládali, že po nich pamětník časem převezme hospodářství, ale po únorovém převratu se místo toho měl jít vyučit horníkem. Avšak díky učiteli na základní škole, který rozpoznal jeho výtvarný talent, byl přijat na výtvarnou školu na Hollaru, což předurčilo jeho další život. V patnácti letech se tak přestěhoval do Prahy, kde se učil jednak výtvarným technikám a jednak si doplňoval všeobecné vzdělání. V roce 1953 se stal bubeníkem v rakovnickém big bandu a dalších osm let jezdil po vesnických zábavách. V roce 1955 byl přijat na Akademii výtvarných umění. Po promoci přijal nabídku Jiřího Srnce a stal se členem souboru černého divadla. To se záhy proslavilo za hranicemi, a Jiří Anderle tak v dalších letech s divadlem procestoval celý svět. V roce 1964 si na konzulátě v Austrálii vzal svoji ženu Miladu. Na zahraničních turné začal po několikaleté tvůrčí krizi komponovat grafické listy. V roce 1966 byl zařazen do přelomové výstavy Aktuální tendence českého výtvarného umění. Po roce 1968 opustil černé divadlo a věnoval se především vlastní tvorbě. Jeho díla si brzy získala celosvětový ohlas, byla mu mj. udělena hlavní cena Lublaňského bienále, jeho list Krutá hra pro člověka byl označen za nejvýznamnější grafické dílo sedmdesátých let. Komunistický režim však zprávy o jeho úspěších beze zbytku cenzuroval. V normalizačních letech se Jiří Anderle přátelil s manželi Havlovými, Pavlem Kohoutem či Bohumilem Hrabalem. Po revoluci si založil vlastní galerii v pražské Pelléově vile, která se v roce 2014 přestěhovala do jeho rodného Pavlíkova. Od roku 1997 připravuje každý týden pro Český rozhlas pořad Láska za lásku. V současnosti připravuje bilanční výstavu, která se uskuteční v Obecním domě.