José Alberto Álvarez Bravo

* 1959  

  • „Inu, já věřím, že změny se prakticky dějí každý den. Tvoříme je každý den. Současné podmínky, které máme na Kubě, zde před deseti lety neexistovaly ani náhodou. Protože kdybys před deseti lety na ulici veřejně prohlásil, že s něčím nesouhlasíš, lidé by se zastavili a začali by na tebe hulákat: ´Když se ti tady nelíbí, tak si běž pryč!´ Když prohlásíš nějakou kritiku vůči systému dnes, pravděpodobně se u tebe lidé také zastaví, ale v nejhorším případě nebudou nic říkat, v nejlepším případě s tebou budou souhlasit: ´Ano, máš naprostou pravdu,´ nebo se k tobě dokonce přidají. Tohle se na Kubě nikdy nedělo.“

  • „Nejprve, protože byl můj kolega hodně tolerantní, jsme začali pořádat akademii u něho doma. Jmenovala se akademie ´Nová naděje´, kterou přirozeně navštěvoval, kdo chtěl. Vytvořili jsme takový alternativní vzdělávací systém, úplně odlišný od klasického systému na Kubě. Vyučovali jsme informatiku, lidská práva, historii Kuby a ještě něco, ale teď si zrovna nevzpomenu, co to bylo. Okamžitě po zahájení výuky, začala jít kubánská Vláda proti nám. Státní bezpečnost kolem nás začala šmejdit. Přitom jsme nešířili násilí, ani protirežimní myšlenky nebo výroky, nic z toho. Pouze jsme přednášeli ´Pravdivou historii Kuby´ profesora Dimase Castellanose [kubánský historik a disident, jehož příběh můžete nalézt v archivu Paměti národa].“

  • „Přišly stráže, vstoupily k nám na dvorek. Přišli s nimi i dva ozbrojení vojáci a postavili se z obou stran mříží. Když přišel i správce s klíči, jeden z vojáků prohlásil: ´Podíváme se, kdo je tady nejhezčí, dneska mám chuť, někoho zastřelit.´ Když otevřeli mříže, vojáci čapli svoje pušky AKM, namířili do davu a křičeli: ´Tak šup, zvedejte se!´ Nikdo se ale ani nepohnul, všichni měli strach, protože na nás mířili dvěma puškami. Když jsme se konečně odhodlali a začali se zvedat a odcházet, vojáci vystřelili směrem k nám. Jeden kluk, Manuel Cavas, říká: ´Už nestřílejte prosím, zasáhli jste mě.´ Prošel kolem nás, vylezl na třetí schod a spadl na zem. Později jsme se dozvěděli, že ho odvezli na ošetřovnu, ale zemřel cestou tam. Kulkou mu prostřelili hrudník. Ten moment se mi vryl do paměti, jak tam toho mladého kluka jednoduše prošpikovali, naprosto bezdůvodně, nebylo žádné povstání ani nic podobného. Hodně mě to poznamenalo, uvědomil jsem, jak málo znamená lidský život pro tento režim, pro který je typické potlačování práv těch, kteří s ním nesouhlasí. Lidský život pro tuto diktaturu neznamená vůbec nic.“

  • „To bylo tak, podle mého názoru, odpusťte mi ten termín, se kterým úplně nesouhlasím, ale byla to taková ďábelská situace. Prakticky šlo o to, podrobit si občany a předělat je na novodobé otroky. Pokud jsi chtěl mít věci, které potřebuješ k běžnému životu, musel jsi být ukázkovým pracovníkem. Ať už jsi chtěl nějaký elektrospotřebič, žehličku nebo ruské náramkové hodinky, musel jsi ukázat, že jsi ukázkovým pracovníkem. Z toho důvodů hodně občanů, i já mezi nimi, upřednostňovalo být jen dalším kusem dobytka ve stádu. Protože říct něco proti režimu, vyjádřit nesouhlas se systémem, ve kterém jsme žili, s sebou přinášelo neblahé následky. A hlavně, už bys nikdy nemohl získat věci potřebné pro život v dnešní době.“

  • Celé nahrávky
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Nikdy jsem si nemyslel, že budu důležitou součástí kubánské opozice.“

José Alberto Álvarez Bravo
José Alberto Álvarez Bravo
zdroj: Post Bellum

José Alberto Álvarez Bravo se narodil 19. března roku 1959 ve městě Sancti Spíritus v Kubánské republice. V roce 1967, když mu bylo 17 let, byl odveden na povinnou vojenskou službu. Během vojny byl José Alberto kvůli disciplinárním přestupkům odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody ve vězení „Chatka“ [La Cabaña]. Z vězení byl propuštěn v roce 1972 díky amnestii pro vojenské vězně. José nesouhlasil s praktikami režimu, ale kvůli existenciálním otázkám a zajištění potřeb své rodiny se až do roku 2007 nepodílel na protivládních aktivitách. Až později vstoupil do opozičních hnutí, do „Národní liberální strany Kuby“ [Partido Liberal Nacional de Cuba] a do “Hnutí za rasovou integraci” [Movimiento de Integración Racial]. Avšak nejvíce Josého uspokojuje jeho práce s občanskou společností. Je zakladatelem projektu „Kuba požaduje“ [Cuba Exige], v rámci, kterého se podařilo Josému nashromáždit a publikovat na internetu přes 2400 reportáží s požadavky Kubánců změnit situaci na Kubě.