Marie Kvapilová

* 1921  †︎ 2017

  • „Boje u Dukly byly velmi těžké, protože jsme dostali rozkaz, abysme šli na pomoc Slovenskýmu národnímu povstání v Banský Bystrici. Tak jsme se soustředili, soustředili... Byli jsme tenkrát, naše jednotky, zaujmout Machnówku, vesnice Machnówku. Byla veliká mlha, veliká mlha, a celej náš štáb se přemístil do Machnówky, aniž by průzkum zjistil, kde je nepřítel. A když se zvedla mlha, tak byli jsme, byli jsme odhalený, kde je náš štáb a kde je naše vojsko. Němci měli výhodu tu, že viděli na naše cíle, na naše auta, a tak začali ze všech, ze všech zbraní na nás pálit. My jsme tenkrát, náš celej štáb spojovací, byl ve vesnici Machnówce. My jsme měli nákladní vůz, všechno vybavení spojovací, brašny, bubny... Brašny, bubny jsme měli v tom v autě, i tam moje spojařky byly. My jsme byly s tou Kopoldovou Jiřinkou, říkáme: ,Jiřinko, pojď! Tady skočíme do jednoho domečku a napijeme se vody.‘ Jak jsme jenom s Jiřinkou Kopoldovou skočily... z toho auta odešly, tak práskla mina do našeho auta. Moje děvčata tam zůstaly, Liduška Mrázková a ještě, ještě jedna naše spojařka, a ta... Zrovna byly velice těžko raněný do dutiny břišní. Když jsme přiběhly nahoru, viděly jsme, co se děje. Já jsem vzala Jiřinku, dala jsem jí první pomoc, převázaly jsme ji, abysme zastavily krvácení a vezly jsme ji na ošetřovnu. Teď jsme jely, a najednou vyskočili na mě pěchota a začala křičet, že jsem se zbláznila, kam tady jedu, že je prozradím, že tady zákopy jsou, že támhle, támhle jsou na dohled Němci. No já říkám: ,No, nic se nedá dělat, já mám těžkou raněnou.‘ A jely. No a jak jsme jely, tak přede mnou, za mnou, pořád na nás stříleli, ale měly jsme štěstí, štěstí, že jsme, že nás to neranilo. Dojely jsme k našim, ošetřování, ošetřovacího, toho.. střediska. Tam bylo už plno raněnejch. Já jsem, já jsem měla tam moji sestru, která pracovala u doktora Engela, tak jsem se dozvěděla, na kterým oddělení... na kterým místě je, přiběhla jsem a prosila jsem ji, aby mně vzala moji raněnou jako protekčně. No tak to dopadlo dobře, že vzali jsme ji protekčně, hned ji vzali na operační sál, všechno možný dělali, ale bohužel ji nezachránili. Byla to... Bylo to velmi mladé volyňské děvče, které bojovalo za naši vlast, kterou ji neznalo, kterou položila za ni svůj mladej život.“ „Ještě jednou můžete zopakovat, jak se jmenovala?“ „Počkej, Liduška Mrázková.“

  • „No v Buzuluku jsme přišli v červenci roku 1942. Tak tam to už bylo veselý, to byly vyčištěný kasárna, plný vojska, vypucovaný boty měli, mladý chlapci v náladě, že můžou doopravdy... To byli český vojáci, který přešli, když bylo okupováno Československo, tak přešli hranici s tím, že chtějí válčit, že... Tady neměli možnost. No tak zpívalo se, cvičilo se, chodilo se na cvičák. Potom nám dali takovou větší světnici, tam už doopravdy bylo hodně holek, to byla velká světnice, já nevím, asi tak, větší. A byly dvě palandy, takže jsme spaly dole a nahoře, každá měla 45 centimetrů místa. Vedle mě spala Markéta, na druhý spala Danuta Drnková. My jsme to musely mít všechno upravený, tu Drnkovou znáte, že, upravený postele, když jsme odcházely, když jsme odcházely na cvičení. Tam bylo cvičení, denně, denně jsme musely cvičit, jednak s puškama, a my jsme jako zdravotnice, doktor Engel a Engelová zas, jsme chodily do nemocnic a měly jsme prostě, kde se mohlo, kde nám, kde nás učili, víte, jak se zachází s obvazama, co se má dělat, když je zlomenej nebo raněnej, no prostě zdravotnický celej výcvik.“

  • „Celá naše rota nastoupila, večer si pamatuju, my za nima zdravotnice, a teď jsme přes tu řeku Mže šli dobývat Sokolovo, který jsme ztratili. No, plížili jsme, šli jsme, a najednou nepřítel zpozoroval. Ten pustil takovou křížovou palbu, že naši vojáci se nemohli nikam schovat, led všude. Tam nemáš žádný, žádný keříček, nic, žádnou trávu, žádnej stromeček. No ale naši vojáci se dostali do Sokolova, a jelikož obsadili asi dva tři, dvě tři chaty, ale nerovný boj to byl, dostali rozkaz o ústupu, dostali rozkaz o ústupu a hodně našich tam padlo. My jsme měli plný ruce práce, museli jsme je potom... lidi tahat zpět. No a tak, jsem je... Kolik jsme raněnejch mohli, tolik jsme jich vytáhli, tam jsme potom ošetřili. Tak to byl náš první boj u Sokolova, hodně našich kamarádů tam padlo, hodně.“

  • „My jsme byly tři sestry. Tři sestry. Otec, otec dostal půdu, a takže pěstoval chmel, měli jsme velký dvě chmelnice, dokonce jsme měli sušárnu, takže se nám žilo dobře. Postavili jsme si pěknej rodinnej domeček a měli tam i taky domácí zvířatka, domácí zvířatka, hlavně jsme se zaměřili na pěstování chmele, kterej tenkrát vynášel. Byly sušárny a v tý sušárně se ten chmel sušil a prodával se, prodával se prostě na trhu a byla to velice prospěšná práce. Maminka byla doma, protože měli jsme hospodářství, takže ona se starala o hospodářství a zároveň o nás, o tři děcka. Maminka pocházela taky z český rodiny, kde měla tam čtyři sestry a dva bratři, tak se navštěvovali, zpívaly se český písničky, hrálo se na harmoniku. Vždycky jsme jezdili, i k maminčiným rodičům jsme jezdili, zapřáhli jsme si koně... A si pamatuju, jako pětiletá malá holčička, tak jsme jeli a oni tam měli takovej gramofon český a zpívalo se a hrozně bylo veselo a mluvilo se většinou česky všude.“

  • „A ten druhej den Němci zas začali střílet na nás, na Arťjuchovku. Právě říkám, když jsme měli my zdravotnický středisko, tak tam padly tři miny. A mě jedna mina ranila, mě ranila tady do stehna, velkej oskolok, já nevím, jak se to česky řekne. Střepina, střepina z toho mě ranila do toho. No tak jsem se sama obvázala a zrovna byl tam... Asi tři raněný, tak mě naložili a odvezli mě do Charkova jako raněnou, protože rána hnisala, byla tam střepina, tu tam nemůžeme vytáhnout, tak... Odvezli mě do Charkova s těma našima raněnejma. Byla to škola, veliká škola, kde byli nejenom naši raněný, a byli tam ruský raněný, celá plná škola, plnej pláč, křik, brekot, protože oni počítali, že ten Charkov nevydrží, nevydrží do rána, že ho zas Němci obklíčí a že ho zas Němci, Charkov, vezmou, no... Mezitím přicházely ruský ženy, ruský, ruský lidi a říkali: ,Prosím vás, tady nemůžete zůstat, když Němec vezme Charkov, tak vás tady všechny pobije, potluče, pověsí. Tak, kdo můžete, tak pojďte s námi!‘ Tak naši Čechoslováci asi vzali čtyry, Průtka vzali, mě vzali, každý do jiné rodiny. A teď mně říkali: ,Jste naše, kdyby Němci přišli, jste naše sestra, jak se jmenujete, všechno.‘ Nojo, kdepak, já jsem spala, já jsem jenom se dívala, jestli jsou tam Němci, nebo nejsou tam... Přišli už, už v Charkově jsou Němci, nejsou. Ráno, ještě za svítání, ještě nebylo, vidím, Němci nejsou, tak jsem se vrátila do školy, tam kde byli naši raněný. Přišla jsem tam a Sochor říkal: ,Prosím tě, teď tady přišla ruská žena s chlapcem a říká: Kdo jenom trochu můžete, půjdete s námi, já dobře Charkov znám, ty uličky, kde ještě nejsou zaminovaný, kde nejsou protitankový miny a ty zábradlí, víte, protitankový tarasy a já vás z toho Charkova vyvedu!‘ Tak to byl Sochor, já a ještě naši dva vojáci, který mohli chodit. Který nechodili, nemohli se pohybovat, tak tam zůstali. No a tak oni nás, oni nás... Ona nás vedla doopravdy takovejma uličkama, no a dostala nás až do toho, až k ruským jednotkám za fronty, a ty nás posadili na takový nákladní vlak, který přivážel na frontu zbraně, tak do toho nás posadili. Ještě jsem viděla tam po cestě, protože jsem měla tu brašnu s červeným křížem, jsem ještě dvoje obvazovala. Jednomu ruku jsem obvazovala, druhý měl tady raněný střepinu v hlavě. No a ty, co tam zůstali, potom jsme se dozvěděli, že Král například tam zůstal, byl těžko raněnej, nemoh’ chodit, takže Němci je postříleli, mučili je, vykloubovali jim oči, protože asi tak na druhej, no druhej den ráno už byl zas Charkov německej.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.03.2010

    (audio)
    délka: 01:14:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kolik jsme mohli, tolik raněnejch jsme vytáhli a potom jsme je ošetřili

Marie Kvapilová
Marie Kvapilová
zdroj: Foto Marie Kvapilové převzato z www.zeny-bojujici.cz

Paní Marie Kvapilová, roz. Pišlová, se narodila 18. listopadu 1921 v obci Malá Zubovština v Žitomirské oblasti na Ukrajině. Rodiče pěstovali chmel, ale v roce 1929 museli kvůli kolektivizaci odejít do Běloruska. Tatínek si našel práci na stavbě železniční trati. Paní Marie chodila do ruské školy. V roce 1941 se celá rodina chystala na odjezd do Čech. Během cesty, v Moskvě, je však zastihl začátek války. Jako cizinci byli všichni převezeni do tábora v Orankách, kde byli soustřeďováni cizinci ze SSSR. Asi po půl roce se přemístili do Akťjubinsku v Kazachstánu. Otec odešel k formující se čs. jednotce do Buzuluku, rodina odjela do Gurjeva. V červenci 1942 také paní Marie s matkou a sestrami přišly do Buzuluku, postupně vstupovaly do čs. jednotky. Paní Marie se učila na zdravotnici. Prvních bojů se účastnila u Sokolova, kde byla raněna. Následně se zotavovala v Buzuluku a účastnila se delegace, která byla vyslána do Moskvy na Všeslovanský sjezd, dostala se do rádia, kde vyzývala Čechy k sabotážím proti Němcům. Po návratu na frontu se zúčastnila již jako telefonistka bitev u Kyjeva, Žaškova, Bílé Cerkve, na Dukle a na Slovensku. Konec války ji zastihl v Košicích. Po válce se provdala za čs. vojáka z východní frotny, Oldřicha Kvapila. Vystudovala učitelský ústav. Marei Kvapilová zemřela 22. září 2017.