četař Ludvík Rapan

* 1923

  • „Roku 1943, v červnu, sme išli všecky ty ročníky, co sme byli odebratý, na frontu proti Sovětům. A chci podotknút, a to je velmi dóležité, že to bola hnusná vojna, že to bola nemecká disciplína, to boli určený sme pre to, to sme boli skutečně venovaný Tisom a vládú na ten front. A sice byly preto tyto ročníky – neboli sme ženatý, nemali sme děti a tím i ta vláda s tim počítala, že keď sa i zostaneme tam na tej frontě, že nezostanú po nás siroty. Ve 43. roku jsme odešli. Disciplína taká hnusná, to nebolo šikanovanie, čo sa dneska vypráví... bar jaký voják, keď byl on starší od teba, to znamená starší voják, nemal ani hodnost – mohol ti dát facku, mohol tě kopat! Bolo to k nevydržaní... to bola najhnusnějšia disciplína. A už sa počítalo s tým, že pujdeme na tu frontu, tak preto, naschvál nás tak... to bolo mučenie! To stalo sa, že i čtyrykrát za noc sme mali poplach! Prišel, odstrojil a už zase poplach! Kopali... facky...! Čili moc nas bylo rado, že – skutečně na tu frontu radšej než taký život znášat!“

  • „To na štábe nam povedali, že ještě Rusi jsou daleko, že je to asi ještě šedesát kilometrov. To nebola pravda! Eště do rána bol urobený útok! Rusi útočili, Nemci se postavili proti temu. A bolo to tam tak strašné! A my sme zostali obklůčený, nikde sme sa nemhli dostat. Teraz Nemci jak útočili, zároveň... to byla rovina... rovina veliká, nikde ani strom. A teraz prileteli nemecké lietadla a všecko to tam kropili, metali granáty. Tam vtedy zůstalo spústu a spústu zabitých. Mali sme šťastie, některý, čo sme boli, tak nás dali dozadu a pochopitelně, boli sme šťastný, že to máme za sebou. Ale ještě predtým sme mali strašný strach! Asi štyry nemecké tanky sa dobíjali tam, kde sme boli, kde boli ty Rusi, aj my kde sme boli už ty, co sme chceli odejíst k tem Rusom. No a pochopitelne, keby boli dostali sa ty Nemci tam, tak nas tam všechny postřílajú.“

  • „Z tej paradesantnej brigády, jak som povedal, ten zeskok balonom, to také dvě zvláštné veci sa pridali. Byli sme ve výšce asi šesto sedmsto metry... zima tricať stupňou. A ten balon, jak byla ta gondola, tam boli dva Rusi instruktori a traja sme boli jako... skákali. Tak prvý bol jeden, ten, co mal zeskočit, druhý bol nejaký Ukrajinec, čtyrycať rokou, a tretí som bol ja. Keď sme už prišli do tej výšky velikej, tak bylo prigotoviťsa, jako prihotoviť sa, no tak ten prvý zeskočil. Za chvilku prišli k temu druhému. Davaj! A ten se držal silne... začnula se gondola hybat v etom vzduchu... zima byla... no prišerný pocit! Dva instruktori prišli, chceli ho vyhodit, nemohli! No pochopitelně, keď viděli, že se s nim nič neuroba... tak prišli ke mne..., tak som skočil. Doskočil som dobre, v porádku. Potom som videl teho Ukrajinca tam stát. Neurobili s ním nič! Musili ho poslat k Svobodovej armádě! Potom druhý taký prípad. Sme stáli, tam cvičili... Vyskočil z lietadla nejaký ten voják a my sme sa dívali... Neotvoril sa mu jeden padák, neotvoril sa mu ani druhý padák (to byl rezervný padák). A teraz vidim, dopadl na zem. Bežali tam, išla sanitka... A predstavtě si, že ten sa nezabil! Spadol do takého asi metrového snahu, pod tým bol močál. Takže bol zamdletý, zlámaný, ale skutečně sa nezabil a dostal ještě v Rusku asi na čtrnáct dní dovolenú.“

  • „Sa mi stal prípad, že tam boli juhoslávský zajatci, tak ja som jim vykopnul asi čtyry brambory... prosili, že majú hlad. A nebolo ani hodinu a už ma volali k takzvanému pavlajtovi, to znamená vedúcemu,... pistol, nejhnusnejšie nadávky, já už myslel, že ma skutečně buď zastrelí, ale stalo sa, že som skutečně uprosil ho, že som nikdá nemal... že som mal čistý štít po celú dobu, že som nic politického neproved. No tak sa stalo, že on povídá, že však on si na mňa dá pozor.“

  • „A později sme sa presťahovali všeci do teho Rzeszova, u Rzeszova – Jesenka – na letiště. A odtialto sa pokračovalo stále na to Slovensko na to národne povstánie. Já osobně som letěl dvakrát. Prvýkrát sme nepristáli, lebo bolo hnusné počasie, druhýkrát sme nepristáli, bo tiež bolo strašné počasie – prosto, vrátil sa nazpátek do tej Jesenky. Potretíkrát a ten doopravdy ruský letec si to tak nák splétol. Tam bolo letiště Tri Duby, tak to bolo naše. A bolo zase letiště, kde boli Nemci! A ten letec, kde boli ty Nemci, že to je to letiště. A už sme boli asi sto metry nad zemú a po nás začnuli Nemci pálit! Tak sme mali asi dvoch tam boli mrtví, boli tam nejaký ranený. A místo toho Rzeszova, Polska, sme pristáli ve Lvove.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ČR, Praha, 16.05.2003

    (audio)
    délka: 01:05:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Naším jediným cílem bylo dostat se při nejbližší příležitosti na druhou stranu

Ludvík Rapan
Ludvík Rapan
zdroj: Pamět Národa - Archiv

  Ludvík Rapan se narodil v roce 1921 na Slovensku v obci Dlhé Pole nedaleko Žiliny. Učil se zámečníkem ve východních Čechách a právě tam ho zastihl rozpad první Československé republiky. Po krátkém pobytu na Slovensku odešel za prací do Německa a později do Rakouska. Roku 1942 byl odveden do slovenské armády. Absolvoval telegrafický výcvik a v průběhu roku 1943 byl nasazen na východní frontě. Ještě téhož roku se mu podařilo přeběhnout k sovětské armádě. Zde byl krátce držen jako zajatec. Po absolvování parašutistického výcviku působil v 2. československé paradesantní brigádě. V jejích řadách krátce bojoval v Karpatech. Plánovanou přímou podporu Slovenského národního povstání  brigáda neuskutečnila z důvodů špatných povětrnostních podmínek. Po neúspěchu SNP byl přijat do 1. československé letecké divize a bojoval jako palubní střelec, zejména na severní Moravě. Po válce odešel z armády a pracoval jako telegrafista na ministerstvu zahraničí a ministerstvu vnitra.