Antonín Špaček

* 1917  †︎ 2007

  • „Ve čtvrtek jsem dostal vyhazov, v pátek jsem objel všechny tři instituce a v pondělí večer někdo přišel do mého bytu. Já jsem nebyl doma. Bylo mi řečeno – nakonec jsem slyšel zvonek – že někdo u mě zvoní. A v úterý ráno o půl šesté mě zatkli. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nebylo podařilo odjet legálně – žádal o vystěhovalecký pas – byl by obdobně jako v roce 1939 odešel ilegálně a tam jako bývalá vojenská osoba z povolání vyzradil věci a skutečnosti, které mají zůstat utajeny, čímž spáchal zločin velezrady. Čili skutková podstata trestného činu nebyla splněna, ale soud nabyl přesvědčení, že kdybych byl utekl, tak bych byl… A já jsem byl půl roku z armády ven. Čili – co jsem mohl prozradit? Ale soud nabyl přesvědčení, a bác ho – deset let. A šel jsem. Odseděl jsem pět a půl roku, poslední dva roky jsem byl zaměstnán u jáchymovských dolů jako odsouzený. A když mě propustili, tak jsem se rozhodl pokračovat v hornictví, protože jsem nic neuměl! Po maturitě jsem šel na vojnu, z vojny do kriminálu a v kriminále jsem začal dělat manuálně jako horník. Jsem se vrátil jako civil do jáchymovských dolů a vydržel jsem tam dalších – bez dvou měsíců – jedenáct let. Čili celkem bez dvou měsíců třináct roků jsem makal u jáchymovských dolů.“

  • „Já jsem byl u Dunkerque na západním pobřeží perimetru. Za tím mým obranným postavením v západní části perimetru asi sedm nebo osm kilometrů od nás dozadu bylo vedeno potrubí pohonných hmot z Anglie přes kanál. To potrubí – patnácticentimetrové roury – vedli Angloameričané až za řeku Rýn do Německa. Pohonné hmoty tam byly tlačeny potrubím. Bylo potřeba to hlídat, aby právě se Němci od Dunkerque tam nedostali, aby to nezničili. A to byl jeden z mých úkolů, které jsem tam dostal. Když jsem potřeboval cokoliv, tak mně bylo vyhověno. A to byl můj úkol tam. Ještě – jak jsem dělal takzvaného technického zbrojního důstojníka, tak zbraně a munice, zasouvání toho byl můj chleba u Dunkerque. Střílet jsme moc nesměli. Když jsme zjistili nějakou německou zbraň, protitankový kanon, dělostřeleckou baterii nebo minometnou baterii, tak jsme to nahlásili na vyšší velitelství, na velitelství brigády, a ti se spojili s letci z Anglie. Velmi často nám z Anglie přes kanál létaly anglické Typhoony, stíhací letouny, které střílely rakety. Naše dělostřelectvo orámovalo cíl barevnými střelami, páč byl zjištěný, přesně kde je, a letci ho ničili. My jsme měli zakázáno používat kanony, protože Dunkerque byl jediný přístav, který byl schopný přepravy.“

  • „Tak jsem byl nalákán Frantou Brablíkem, abych jezdil jako spojka na Slovensko. Mým úkolem byla výměna peněz. Chlapi, kteří utíkali z protektorátu, potřebovali nějaké peníze. Ovšem na Slovensku byly už papírové peníze přeraženy. Každá ta padesáti, stokoruna a vyšší měna měla razítko Slovenský štát. Mým úkolem bylo získat někoho, kdo by nám peníze na Slovensku vyměnil. Prostřednictvím dalšího kamaráda z důstojnické školy, nějakého Pepíka Čecha z Legiobanky, filiálky v Olomouci, jsem dostal kontakty na Bratislavu. Peníze jsem nechával v Olomouci. V Olomouci jsem dostal malý papíreček s cifrou a razítkem, ten jsem si převezl někde v podšívce v kabátě na Slovensko. V Bratislavě ve filiálce Legiobanky jsem dostal za peníze nechané v protektorátu slovenské peníze. Ale nejenom slovenské peníze, ale také jugoslávské dináry, francouzské franky, maďarské pengő a prostě cizí valutu. Totiž Legiobanka měla centrálu v Praze a veškeré filiálky na Slovensku byly zlikvidovány, protože Slovensko – jak je známo – se osamostatnilo, byl Slovenský štát a Čechy s Moravou byly obsazeny Němci. To jsem dělal až do 18. ledna 1940, kdy celá organizace praskla, respektive jeden z příslušníků našich leteckých sil v leteckém učilišti v Prostějově byl zatčen. Bylo nebezpečí, že budu také prozrazen, protože jsem s ním měl nějaké kontakty. Tak jsem se už do protektorátu nevrátil a ze Slovenska jsem přešel do Maďarska.“

  • „Abych si to všechno promítl, co jsme tam zkusili; pět a půl roku války se flákat bez nějaké pozitivní naděje, že se vrátíme se zdravou kůží. A potom, tři roky po válce, když z nás smečka dacanů udělala zrádce… Když Němci tady vraždili a ničili elitu národa za války, tak to byli nepřátelé, ti měli v plánu Čechy a Moravu nějakým způsobem vylidnit. Heydrich, když přišel, povolal si svoje soukmenovce na Hrad a vytyčil jim svůj plán: Třetinu vyvraždit, třetinu poněmčit a třetinu vystěhovat. [Následuje kritika komunistů – pozn. autora] To člověk těžko nese, víte? Já, když mám projevy – a měl jsem jich už několik – tak říkám: Která česká matka zplodila tyhle stvůry, které se daly na takovou hnusnou cestu? Vlastní lidi… Když to byli Němci, tak to byla válka a věděli jsme, že to měli v programu, ale vlastní lidé proti nám!?“

  • „Když jsem viděl tu spoustu zahraničních vojáků, kteří tam byli přítomni, a viděl jsem tam spoustu prezidentů, britskou královnu s manželem a našeho prezidenta s manželkou, tak jsem měl slzy v očích. Vzpomněl jsem si na naše chlapce, které jsme pohřbili ve čtyřicátém roce na Seině, Marně a Loiře. A vzpomněl jsem si také na naše letce, kteří zahynuli jednak na francouzské, jednak na britské půdě. A naši bombardéři ve vlnách Atlantiku. A vzpomněl jsem si také na naše chlapce z východu, kteří neměli možnost se toho zúčastnit. Já jsem tam vzal několik chlapců z východu s sebou do Francie, aby to viděli, jak to tam vypadá a jak si nás váží. A přemýšlel jsem o tom, proč jsem byl já jako první. A napadla mě jedna věc – možná, že to byla pravda. Napadla mě jedna věc: Že Československo bylo první stát, který Francie zradila.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.07.2004

    (audio)
    délka: 02:27:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Která česká matka mohla zplodit takové stvůry, které vlastní lidi pronásledovaly? Němci… To bylo za války, ti to měli v programu. Ale vlastní lidé proti nám…!

Antonín Špaček - válečná léta
Antonín Špaček - válečná léta
zdroj: Pamět Národa - Archiv

Antonín Špaček se narodil 23. května 1917 na Hané v obci Hradčany, okres Prostějov. Celkem měl 12 sourozenců, z nichž tři byli za první světové války legionáři a jeden z bratrů odešel k tzv. zeleným kádrům (nemusel tedy zasáhnout do bojů na frontě). Vlastenectví a zájem o službu v armádě povzbuzoval v Antonínu Špačkovi bratr Čeněk, legionář z Ruska. Do československé armády vstoupil Antonín Špaček v roce 1937 a o rok později, za mobilizace v září 1938, již velel jako četař-aspirant kulometné četě v obci Horní Benešov (mezi Bruntálem a Opavou). Po březnové okupaci zbytku republiky a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se rozhodl koncem roku 1939 odejít do ilegální odbojové činnosti, kde měl na starost rozměňovat peníze na cizí měny a dávat je emigrantům z protektorátu i budoucím legionářům. V odbojové organizaci setrval do 18. ledna 1940, kdy byl jeden odbojář ze skupiny zatčen a Antonín Špaček se rozhodl utéct. Odešel do Maďarska, do Budapeště, kde se přihlásil na francouzský konzulát. Antonín Špaček se měl spolu s dalšími čtyřmi emigranty přihlásit v Rumunsku u Heliodora Píky. Celá skupina však byla v Chustu na Podkarpatské Rusi zatčena a dva a půl měsíce vězněna na různých místech. Antonínu Špačkovi se podařilo v Košicích utéct a s pomocí Poláků se dostal přes Maďarsko do jugoslávského Bělehradu, odkud se dostal do Francie tzv. balkánskou cestou. Ve Francii byl přidělen k 10. pěší rotě 3. praporu 1. československého pěšího pluku a u městečka Coulommiers bránili Němcům v postupu na Paříž. Po kapitulaci Francie se Antonín Špaček přes jihofrancouzský přístav Séte dostal do Velké Británie. Ve Velké Británii byl zpočátku pověřen hlídáním moří (z obavy před německou invazí) a později se zapojil do výcviku jako zbrojíř, přestože se toužil stát letcem. V roce 1943 se seznámil s Jean Wenda Thomasovou, se kterou se později oženil. Ještě za války se jim narodil syn Milan. Antonín Špaček byl zařazen jako zbrojní a technický důstojník Československé samostatné obrněné brigády. Po vylodění v Normandii roku 1944 se účastnil německého obklíčení u města Dunkerque. Po ukončení války a příjezdu do Československa působil u Hradní stráže. Za války přišel o bratra, který byl umučen v roce 1942 v Mauthausenu. Uvězněni byli i druhý bratr, sestra a maminka. Po válce nastoupil na Vysokou školu válečnou, ale po komunistickém uchopení moci byl ze školy vyloučen a dobrovolně vystoupil z armády. Chtěl opustit republiku a odjet do Velké Británie za ženou a synem. Byl však zatčen a odsouzen na 10 let vězení, odseděl si pak p roku. Argumentem soudu bylo, že pokud by mu nebylo umožněno odejít ze země legálně, odešel by ilegálně jako v roce 1939 a jako důstojník by vyzradil západním službám tajné informace, přičemž by se dopustil zločinu velezrady. Poslední dva roky věznění strávil Antonín Špaček v jáchymovských dolech, kde se rozhodl zůstat i po propuštění. Prací v jáchymovských dolech strávil celkem 13 let. V letech 2001 a 2004 byl zvolen předsedou Československé obce legionářské. V roce 2004 převzal od prezidenta Francie Jacquesa Chiraca vyznamenání důstojníka Řádu čestné legie a v roce 2006 byl vyznamenán českým prezidentem Václavem Klausem Řádem bílého lva. Zemřel 3. dubna roku 2007 ve věku nedožitých 90 let.