„Když bombardovali třebas, já nevím, naše nádraží, Malinovku a nádraží Malín, tenkrát, když to bombardovali, tak prostě ty traverzy, kolejnice, ty lítaly, ty letěly až do Malinovky. A Malinovka je od nádraží asi dva a půl kilometru vzdálená, a ty kolejnice lítaly až sem. Takže to bylo dost takový nepříjemný.“
„Když jsem byl zraněn, tak jsem plnil úkol spojaře, tedy ostřelovače lépe řečeno, a bylo na mě vypáleno ze strany Němců těžké dělostřelectvo jednoho oddílu. To je 12 hlavní prakticky. Takže jsem byl ohlušen. Sice zraněnej jsem nebyl, ale byl jsem ohlušen. Proto jsem se taky léčil v Žitomiru. Tak to byl jeden takovej zážitek. A potom v československé armádě, to už bylo prakticky, to bylo tak nějak v tom pozadí, v tom týlovém zařazení, protože jako spojař štábu sboru jsem se nacházel, jsem se zdržoval trošičku dál od přední linie.“
„Jmenuji se Stanislav Vyskočil, pocházím z české rodiny, jsem národnosti české, narodil jsem se původně na Ukrajině, bývalý Sovětský svaz. Do armády jsem vstoupil 23. 12. 1943. Sloužil jsem v sovětské armádě jako příslušník sovětské armády. Prošel jsem od Žitomiru, tedy v podstatě od Žitomiru na polské území u města Rovno. Po zranění 18. 3. 1944 jsem byl léčen v nemocnici v Žitomiru, po vyléčení jsem se pak dostal až do československé jednotky.“
„Ne, tam nebyla žádná zvláštní konkurence, akorát... To byla vzájemná souhra, ať už ze západu, tak z východu. Navzájem si, navzájem byly dostatečný informace. Informace byly poskytovány různými, všemi dostupnými způsoby, jak to probíhá na západě nebo na východě. Takže tam nebyla nějaká kontroverze. Ať je to západ, nebo východ – prostě všechny vojska plnily úkoly tak, jak byly požadovaný, nebo tak, jak bylo dohodnutý. Takže navzájem nebylo nějakých protikladů.“
„Měli jsme nebo otec měl asi deset hektarů půdy, nějakej ten dobytek, nějaký ty koně, no prostě domácí hospodářství, jak se říká, že. Ovšem chalupa nám byla prodána, ten dobytek, to bylo vzatý všecko do kolchozu a tak dále. Takže otec... Otec v podstatě odešel z té obce, z toho Puchova, na Vylču a na Vylče pracoval u toho lesního závodu tak, jak jsem to řekl. Takže v podstatě jsme byli tak nějak rozehnáni.“
„No tak válka... V podstatě v době války jsem jaksi tak... Dala mi v podstatě to, že jsem sloužil v armádě a plnil jsem úkoly, které jsem jaksi chtěl, anebo ani nechtěl plnit. Protože já jsem vyučenej soustružník kovů v podstatě a jako soustružník kovů jsem se chtěl vrátit k svému řemeslu. Ovšem jako příslušníka armády mě zmobilizovali v tom, že jsem zůstal v armádě a plnil jsem ty úkoly armádního charakteru, protože jsem měl určité zkušenosti, určité zážitky z války a tak dále, takže jsem zůstal v armádě a v armádě jsem byl až do odchodu do důchodu.“
Stanislav Vyskočil se narodil 15. 2. 1924 v ukrajinském Puchově. Rodiče byli původně zemědělci, ve 30. letech byli „rozkulačení“. Pan Vyskočil byl 23. 12. 1943 odveden do Rudé armády jako ostřelovač, následně byl zraněn u Rovna. Po vyléčení vstoupil do československé Svobodovy armády, krátce působil jako dělostřelec, později jako spojař. Po roce 1945 zůstal v Československu, až do odchodu do důchodu byl příslušníkem československé armády.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
