„Bylo po válce a najednou tatínkovi přivezli dopis, že Frantík sháněl rodiče v Bělé pod Bezdězem. Samozřejmě je tam již nenašel, tak napsal strýci ze Ždírce, který mu dal naši adresu. Pamatuji si, že když přišel pán s tím dopisem, tak maminka vařila oběd. Přečetla si jej a říkala 'Frantík píše! Děti, pojďte honem!' Dopis pak hned přivezli tatínkovi do fabriky, kde pracoval. Ředitel mu hned řekl, že když si sežene papír, aby mu Rusáci nevzali auto, tak mu jej půjčí i s řidičem, aby mohl jet za Frantíkem do Plzně. Byli v táboře před demarkační linií a dál nesměli. Taťka jel za ním a řekli mu, že se Frantík myje dole u řeky. Když mu řekli, že mu přivezli tátu, hodil všechno do vody, vyběhl, chytil tatínka a točil s ním. Když odcházel, byl to takový klučina a teď to byl větší chlap, než jeho táta. Můj otec na to krásné shledání dost často vzpomínal."
„Jednoho dne večer přišli partyzáni, zmrzlí a hladoví. Bylo to na samotě, kde bydlely jenom dvě rodiny. Přišli partyzáni, táta uměl rusky, tak je vzal domů. Dali jim najíst, oblečení, rukavice a čepice. Otec říkal, že morseovce nerozumí, ať jdou s ním ven. Ukázal jim dráty, po kterých se morseovkou dorozumívají Němci, ale že morzeovku neumí. Chvíli tam stáli, poslouchali a tatínkovi strašně děkovali. Byli to parašutisté, co seskočili, a nejspíš nevěděli, kde jsou. Tatínkovi řekli, ať jde zítra na SS a poví, že jej včera přepadli partyzáni. 'Máte děti, ty můžou něco říct a budete mít nepříjemnosti. My už budeme zítra ráno pryč. A pošlete je jiným směrem.' Pak už jsme o nich neslyšeli."
„Tatínek když byl v té Bělé pod Bezdězem, tak pomáhal partyzánům. Jak dělal cestáře, tak vyprávěl, že Němci, jak jezdili takovými krytými auty a snažili se zachytit radiový signál. A tatínek, jak byl na silnici, tak to už znal a dal určitým lidem znamení, aby nevysílali, že jsou hlídaní. Otec měl pak kvůli tomu nepříjemnosti. Když po něm začali Němci jít, tak se odstěhoval z Bělé pod Bezdězem na Českomoravskou vysočinu. Potom se zase naši odstěhovali, byli ve Škrdlovicích. Byla tam domovnice paní Pálková. Udala tatínka Němcům, že poslouchá Svobodnou Evropu. Tatínka pak asi třikrát odvezli do Jihlavy, tam ho mlátili a chtěli vědět, kde má syna. Ale on opravdu celou dobu nevěděl, kde Frantík je. Ještě mu pak vždycky vzali krev, aby měli pro vojáky. Pak se rodiče odstěhovali na samotu, kde jsme žili až do konce války."
Ludmila Doležalová, rozená Stará, se narodila 26. června 1939 v Bělé pod Bezdězem. Její bratr František Starý o několik měsíců později ilegálně opustil hranice a odešel bojovat do zahraničního odboje, zatímco otec pamětnice tajně pomáhal partyzánům. S bratrem se rodina setkala až v květnu 1945. V září 1945 začala Ludmila Doležalová navštěvovat základní školu v Ploskovicích a těšila se ze shledání s bratrem. Po komunistickém převratu v únoru 1948 a emigraci bratra do Anglie však rodina čelila perzekuci. Kvůli finančním potížím musela chodit pamětnice místo do školy pracovat na pole a po ukončení povinné školní docházky neměla kvůli špatnému kádrovému posudku možnost jít ani do učení. Ve čtrnácti letech proto začala pracovat na dvě směny v Chemických závodech v Lovosicích a v roce 1955 se provdala za volyňského Čecha Jana Doležala. Na počátku 60. let se manželé odstěhovali do Litoměřic, kde pamětnice pracovala nejprve v Drůbežářských závodech a od roku 1974 jako pokojská v podniku Restaurace a jídelny. V roce 1992 začala pracovat v obchodě svého syna, kde prodávala hodinky a šperky. O dva roky později odešla do důchodu a v době natáčení (2023) žila s manželem stále v Litoměřicích. Příběh pamětnice jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Litoměřice.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
