Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Doležalová (* 1939)

• narodila se 26. června 1939 v Bělé pod Bezdězem

• bratr František byl nejmladším československým bojovníkem u Tobruku

• otec pomáhal za války partyzánům

• na samotě je přepadli banderovci

• v květnu 1945 návrat bratra Františka

• v červnu 1948 bratr emigroval

• rodina čelila stálé perzekuci a finanční nouzi

• od roku 1952 pracovala v zemědělství

• pamětnice prožila 21. srpen 1968 v Litoměřicích

• v roce 2023 žila v Litoměřicích

V roce 1939 se tehdy patnáctiletý František Starý odmítl smířit s okupací Československa, rozhodl se odejít a bojovat za svoji vlast v zahraničním odboji. Aby mohl vstoupit do československé zahraniční armády, vydal se po nebezpečné tak zvané Balkánské cestě do Jugoslávie a dále na Střední východ, kde se stal nejmladším československým bojovníkem u Tobruku. Jeho rodinu však zatím čekaly těžké časy.

„Bydleli jsme v domě, kde byla domovnice paní Pálková, která otce udala za poslouchání zahraničního rozhlasu. Tatínka pak asi třikrát odvezli do Jihlavy, tam ho mlátili a chtěli vědět, kde má syna. Ale on opravdu celou dobu nevěděl, kde Frantík je. Ještě mu pak vždycky vzali krev, aby měli pro vojáky,” vzpomíná na válečná léta Ludmila Doležalová.

Vytoužený klid však rodině nenastal ani po kapitulaci Německa v květnu 1945 a návratu bratra ze zahraničí. O moc se totiž postupně začali hlásit komunisté, kterým byl bývalý voják západní armády i jeho rodina trnem v oku.

„Komunisté mu nadávali, že je přivandrovalec, nechtěli mu dát práci a dělali mu potíže. Bratr si v roce 1947 mohl v pohraničí zabrat barák. S otcem vyhlédli dům v Býčkovicích a nemovitost napsali na otce, oba měli stejné křestní jméno. To bylo dobře, protože když po něm později šla StB, tak mu chtěli všechno zabrat. Měli informaci, že si mají dát na Frantíka pozor, protože má výcvik ze zahraniční armády a může být nebezpečný,” dodává pamětnice.

Bratra inspirovalo otcovo vyprávění z bojů

Ludmila Doležalová se narodila 26. června 1939 v Bělé pod Bezdězem do rodiny cestáře a bývalého italského dobrovolce Františka Starého. Kromě pamětnice a jejích dvou sourozenců Zdeňky a Jindřicha s nimi žil i otcův syn z prvního manželství František, který se po vypuknutí druhé světové války rozhodl jako patnáctiletý ilegálně odejít z Československa a vstoupit do československé zahraniční armády. Rodnou obec opustil začátkem listopadu 1939 a vydal se na kole tak zvanou Balkánskou cestou, která vedla přes Jugoslávii, Řecko a Turecko na Střední východ.

„Tatínek mi vyprávěl, že když bratr odcházel, tak jsem byla ještě v peřince. Frantík mě večer choval a hrál si se mnou, jako by se loučil, a ráno byl pryč. Učil se tehdy řezníkem a přišli pro něj, proč nepřišel do práce. Myslím, že jej inspirovalo otcovo vyprávění z bojů o samostatný stát, také hodně četl Rodokapsy a nejspíš měl touhu prožít nějaké dobrodružství,“ popisuje bratrovu motivaci k odchodu do zahraničního odboje Ludmila Doležalová.

Frantík se stal nejmladším vojákem u Tobruku

Putování Františka Starého však skončilo 4. prosince v rakouských Korutanech u města Villach nedaleko hranic s Jugoslávií. Po zatčení strávil šest měsíců v innsbrucké věznici a poté měl stanout před lidovým soudem jako vyzvědač. Cestou do Vídně se mu ale podařilo uprchnout. Pokračoval pěšky přes Maďarsko a Jugoslávii do Bělehradu, kde se v prosinci 1940 přihlásil u britského velvyslance. Aby mohl vstoupit do československé armády, zatajil svůj věk a vydával se za devatenáctiletého. Jako nejmladší voják se později zapojil do bojů u Tobruku.

V roce 1943 se dostal František Starý do Anglie, kde vstoupil do obrněné brigády. Jako takový se o rok později účastnil obléhání přístavu Dunkerque ve Francii. „Bratr se dobrovolně hlásil na různé nebezpečné služby, vůbec se nebál. Dostal dokonce i pochvalu od velitele před ostatními vojáky. Nasazoval život a v osmnácti si možná ani pořádně neuvědomoval, co dělá,“ vzpomíná na vojenskou anabázi Františka Starého jeho sestra Ludmila.

Otce mlátili a chtěli vědět, kde má syna

O osudech mladého odbojáře neměla jeho rodina po celou válku žádné informace. Na protinacistickém odboji se nicméně podílel i jeho otec. Znal se s místními partyzány, kterým mohl jako cestář poskytovat důležité informace o pohybu německých vozidel.

„Němci jezdili takovými krytými auty a snažili se zachytit radiový signál, který vysílaly partyzánské vysílačky. A protože dělal tatínek cestáře, tak už to znal a dal určitým lidem znamení, aby nevysílali, že jsou hlídaní,” popisuje otcovu protinacistickou činnost pamětnice.

Když začal být otec podezřelý, odstěhoval se i s rodinou z Bělé pod Bezdězem do Škrdlovic na Českomoravské vysočině. Ani zde se ale nevyhnul problémům s německými okupačními úřady. Domovnice jej udala za poslouchání zahraničního rozhlasu a otce pak asi třikrát odvezli do Jihlavy na výslech. Mlátili jej a chtěli vědět, kde má syna. Rodina Starých se později odstěhovala na nedalekou samotu, kde žili až do konce války.

Jednou večer k nám přišli partyzáni

Díky odlehlosti samoty u Škrdlovic si jednou ke konci války našli večer cestu do domu Starých i hladoví sovětští partyzáni. „Táta uměl rusky, tak je vzal domů. Byli to parašutisté, co seskočili, a nejspíš nevěděli, kde jsou. Dali jsme jim jídlo, oblečení, rukavice a čepice. Pak je vzal otec ven a ukázal jim dráty, po kterých se morseovkou dorozumívali Němci, ale otec morseovku neuměl. Partyzáni tam chvíli stáli, poslouchali a pak tatínkovi strašně děkovali. Řekli mu, ať jde zítra na velitelství SS a poví, že jej včera přepadli partyzáni,“ vypráví o návštěvě parašutistů pamětnice.

Když byli partyzáni dávno pryč, šel otec na jejich radu oznámit přepadení a poslal německé vyšetřovatele jiným směrem. „Přišli s nimi i prostí němečtí vojáci se zbraněmi, kteří si nás děti vzali k sobě. Tatínek nám pak povídal, že říkali, že mají doma taky takové děti. Všichni nebyli stejní,“ vzpomíná na kontakt s Němci Ludmila Doležalová.

Kluci z okolí káceli Němcům přes silnice stromy

Blížící se konec války s sebou přinášel stále víc dramatických událostí. Kromě častého bombardování docházelo i k masivnímu přesunu německých jednotek. „Když byly nálety, chodili jsme do Stržanova k jednomu sedlákovi do sklepa a tam jsme byli schovaní. Vždycky, když jsme se vraceli domů, tak u silnic ležela spousta zemřelých vojáků a mrtvý nafouknutý dobytek. Němci utíkali směrem na Brno a hnali s sebou spoustu dobytka, hlavně krávy a koně. Zvířata jim ale dost chcípala a pak ležela na polích,“ popisuje poslední válečné dny pamětnice.

Ústup německých jednotek se kromě bombardérů snažili ztížit i chlapci z okolních vesnic, kteří vojákům káceli přes silnice stromy, aby nemohli pokračovat. „Němci pak řádili jak černá ruka. Často přišli k nám, ale otec naštěstí uměl německy. Chtěli, aby si vzal pilu, sekyru a pomohl jim to odklidit. Musel jít s nimi a vyprávěl, jak zahlédl chlapce z vesnice, jak utíkali pryč.“

Vpadli k nám banderovci a hledali zlato

Vytoužený mír však nepřinesl ani konec druhé světové války a kapitulace Německa. Po Českomoravské vysočině se tehdy pohybovaly různé ozbrojené skupinky, které směřovaly do amerického okupačního pásma v Rakousku. Včetně banderovců.

„Když k nám přišli banderovci, ležely jsme my děti s maminkou v posteli. Měli s sebou dva české a dva ruské chlapce a po otci chtěli, aby je pustil do místnosti, dal jim zlato a hodinky. Otec jen ukázal na nás a řekl ‚Tohle je moje zlato, já nic nemám.‘ Banderovci řádili po více vesnicích. Naši je pak chytli a zastřelili. Tatínek je pak musel identifikovat a potvrdit, zda to jsou ti, co byli u nás. Měli v očích sirky, aby byli víc k poznání,“ vzpomíná na banderovský vpád Ludmila Doležalová.

Bratr vyběhl z vody, chytil tatínka a točil s ním

Květen 1945 však přinesl rodině i šťastnější chvíle. A to když dorazil dopis od bratra Františka, že je zpět v Československu. „Pamatuji si, že když přišel dopis, tak maminka vařila oběd. Přečetla si jej a říkala ‚Děti, pojďte honem, Frantík píše!‘ Dopis pak hned přivezli tatínkovi do fabriky, kde pracoval. Ředitel mu půjčil auto i s řidičem, aby mohl jet za synem do Plzně. Byli v táboře před demarkační linií a dál nesměli. Když tam taťka dorazil, myl se Frantík zrovna dole u řeky. Když mu řekli, že mu přivezli tátu, hodil všechno do vody, vyběhl, chytil tatínka a točil s ním. Když odcházel, byl to takový klučina a teď to byl větší chlap, než jeho táta. Můj otec na to krásné shledání dost často vzpomínal,” popisuje pamětnice.

Zpráva o návratu bývalého vojáka se rychle rozkřikla, a když měl přijet poprvé domů, postavili mu místní slavobránu z břízek ozdobenou stužkami. „Přijeli autem a my děti jsme hned běžely, abychom tam byly první. Začala jsem tahat tatínka a ptala jsem se ‚Tati, ty jsi říkal, že přivezeš Frantíka, ale kde ho máš?‘ Myslela jsem si, že to bude nějaký kluk, a on to byl chlap jako hora,” vzpomíná na první setkání s bratrem Ludmila Doležalová.

Sourozenci navázali srdečný vztah, a když šla pamětnice v září 1945 do první třídy v Ploskovicích, stalo se, že pro ni jednou bratr přijel autem. „Měli jsme polední přestávku a najednou na mě někdo přes silnici volal ‚Lído, Lído!‘ Říkal, ať s ním jedu do Litoměřic. Koupil mi tam šaty, to si pamatuji. Moc jsem ho neznala, ale měla jsem ho hrozně ráda. Odpoledne jsem přišla na vyučování pozdě, ale bylo to moc pěkné shledání.“

Komunisté mu nadávali, že je přivandrovalec

František Starý si po návratu do vlasti jako zkušený šofér přál získat národní správu nad nějakou autodopravou a v květnu 1946 odjel do šluknovského okresu, kde se narodil. Místní úřady mu nicméně nevyhověly, protože upřednostnily kandidáty s členskou legitimací Komunistické strany Československa.

Podle pamětnice jejímu bratru komunisté od začátku nadávali, že je přivandrovalec, a nechtěli mu dát práci. Později si mohl František Starý zabrat v pohraničí stavení. S otcem vyhlédli dům v Býčkovicích a nechali nemovitost napsat na otce, což se do budoucna ukázalo jako prozíravé řešení, neboť po bývalém západním vojákovi šla Státní tajná bezpečnost.

V roce 1948 bratr emigroval a už jsme jej neviděli

Politický zvrat pak přinesl únor 1948, kdy se komunistická strana chopila vlády definitivně. Františku Starému a jeho rodině tak nastaly zlé časy plné úkladů a pronásledování. Poslední kapkou pro bývalého britského vojáka však byla nevěra manželky Emmy necelý rok po svatbě. V květnu 1948 se proto vrátil zpět k otci do Býčkovic a rozhodl se podruhé emigrovat, a to do Velké Británie.

„Na hranicích to znal, už tudy jednou utíkal, a tak vzal s sebou ještě nějaké další lidi. Než utekl, choval večer moji mladší sestru v peřince a loučil se s ní stejně jako před lety se mnou. Pamatuji si, že to bylo na Velikonoce. Bylo skoro poledne a bratr ještě nepřišel, tak mě maminka poslala jej vzbudit. Šla jsem do jeho pokojíku, postel byla ustlaná, ale Frantík nikde. Odešel a od té doby jsme jej neviděli,” vzpomíná na útěk bratra pamětnice.

Místo do školy jsem chodila pracovat na pole

František Starý opustil hranice republiky 20. července 1948. Následující den odvedli jeho otce na brutální výslech, o synovi ale nic nevěděl. Po emigraci odsoudil soud v Litoměřicích nepřítomného Františka Starého na šest let za vlastizradu a následky měla nést celá rodina. Otci vzali invalidní důchod za zranění v Dolomitech a rodina se ocitla bez prostředků. Od třinácti let tak musela pamětnice chodit pracovat na pole.

„Místo školy jsem chodila pracovat na pole. Naši mě ve škole vždycky omluvili z rodinných důvodů a s maminkou jsme chodily vybírat brambory, pomáhat při žních nebo sklízet rebarboru a já dostávala poloviční plat. Chodili jsme taky osekávat a házet řípu. Brečela jsem zimou, zábly mě ruce a nepřála bych to nikomu,” vzpomíná na těžké časy Ludmila Doležalová.

Nikdo z nás nesměl ani do učení

Když pamětnice ve čtrnácti letech vychodila základní školu, přála si jít se učit švadlenou nebo kadeřnicí. Kvůli špatnému kádrovému posudku to ale nešlo. Do učení nesměla jít ani sestra a bratr Jindřich musel nastoupit základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů (PTP).

Ludmila Doležalová si tak našla zaměstnání v Severočeských chemických závodech v Lovosicích, kde se vyrábělo umělé hedvábí a pracovala na dvě směny u stroje. V roce 1955 se provdala za Jana Doležala a s manželem pracovali a bydleli na švagrově hospodářství v Nezlech.

„Manžel se narodil na Volyni, tam prožili horší věci než my. Jeho rodina měla velké hospodářství v Lucku asi o dvaceti dvou hektarech. Vzpomínal, jak tam řádili banderovci a stříleli celé rodiny. Zastřelili i sousedy a mrtvé jim je přivezli pod okna. Bylo to hrozné a i po letech měl velký strach se tam vrátit.“

Mezitím se bratr František v Anglii oženil s Berthou Audrey, se kterou se znal od válečných let a později spolu měli dceru. „S tatínkem si psali a otec mu radil, aby si změnil státní příslušnost. Bratr to ale odmítl. Psal, že se jako Čech narodil a že chce jako Čech i zemřít. Angličané prý říkají, že když s nimi mohl jako Čech tlouct Hitlera, že s nimi může jako Čech také žít. Občas poslal i balík, ale vždycky jsme zjistili, že jej někdo vybral. Otci se po bratrovi stýkalo. Vždycky říkal, že jsem mu moc podobná. Že jsem jeho náhrada za Frantíka.“

Když přišli Rusové, brečel otec jako malé dítě

Manželé Doležalovi se mezitím odstěhovali do Litoměřic, kde začala pamětnice v roce 1964 pracovat v Drůbežářských závodech. Zde je také zastihl osudný 21. srpen 1968, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy, která sem přijela potlačit údajnou kontrarevoluci.

„Ráno dvacátého srpna 1968 jsem šla do práce. Vůbec jsme nevěděli, co se stalo. Na silnici u hřbitova jsem viděla spoustu vojenských aut, seděli na nich vojáci s automaty. Jelo jedno auto za druhým. Když jsem přišla do podniku, řekli mi, že nás přepadli Rusáci a nejspíš bude válka. Měli jsme tehdy syna kousek od Děčína na zdravotním táboře, jenže manželovi se podařilo sehnat autobus a jel pro děti. Byla to nebezpečná cesta, Rusáci nekoukali vpravo ani vlevo. Jako Volyňák ale uměl rusky a dobře se domluvil. Dorazil až tam a děti odvezl,” popisuje srpnové události pamětnice.

Velice těžce však nesl vpád sovětských vojsk otec Ludmily Doležalové. „Když přišli Rusové, brečel jako malé dítě. Velice jim věřil a říkal, že se tohle nemělo stát. Rozhodl se vystoupit ze strany, hodil jim legitimaci na stůl a řekl ‚Já jsem bojoval, syn bojoval a vy jste se takhle zachovali? Tak, a končím s vámi.‘ Nedlouho poté otec zemřel. O pohřbu přišli s takovým velkým věncem z červených karafiátů. Řekli nám, že je to z anglického velvyslanectví, že to posílá František Starý z Anglie,” dodává Ludmila Doležalová.

Pokusy o kontaktování bratra byly bezvýsledné

Aby mohla jít jejich dcera studovat na teplickou konzervatoř, přihlásili se pamětnice a její manžel do Brigády socialistické práce. V roce 1974 pak Ludmila Doležalová změnila zaměstnání a stala se pokojskou v podniku Restaurace a jídelny. Zde pracovala až do roku 1992, kdy začala prodávat  hodinky, šperky a upomínkové předměty v obchodě svého syna v Litoměřicích. O dva roky později odešla do důchodu.

Po otcově smrti už s bratrem Františkem v kontaktu nebyli, mluvil už poměrně špatně česky. Po pádu komunistického režimu se jej sice pamětnice několikrát pokusila kontaktovat přes různé organizace, avšak bezvýsledně. Zemřel 28. září 2000 v General Hospital v městě Kettering, Northamptonshire.

V době natáčení (2023) žila Ludmila Stará v Litoměřicích a s manželem se těšili na dvanácté pravnouče.