poručík v. v. Bedřich Jiránek

* 1924  †︎ 2015

  • „Skamarádili jsme se [s partyzány] hodně brzy. Já na ně mám výborné vzpomínky. Akorát, že jsem tam svým válečnickým uměním skoro přišel o kamaráda. Kladu si za vinu, že jsem to spunktoval tak trochu já. Bylo to navečír u takové hájenky na kraji lesa. Už nebylo pořádně vidět, akorát když se střílelo, byly vidět záblesky, odkud se střílí a kam to padá. Zkrátka a dobře, fantasmagorie. Oni nám nacpali do ruky ty jejich italské útočné granáty, které byly akorát pro srandu, dělaly jen kravál. Zato jsem poznal, jaké účinky mají německé granáty. Šli jsme takovým mírným přískokem a snažili jsme se trefit do okna. To se nám nějak nedařilo, zato Němcům a italským SS se podařilo zjistit, kde asi jsme, odkud to lítá, a začali tam taky házet. Najednou koukám, že můj kamarád z Machova u Hronova se tam motá. Tak k němu skočím a on byl samá krev – víc krve než živého člověka. Já povídám: ‚Co jsi dělal?‘ A on: ‚Já nic, to granát.‘ Samá krev to byla, nehezký pohled. Když nás vyhledal po válce, protože my jsme žili tady v Kotouni za Nepomukem, viděl jsem v jakém je stavu. Jedno oko pryč a jedno varle pryč. Na pravé ruce kus dlaně a prsty pryč, na levé taky kus pryč. Pomocí katolického kněze se dostal na solidní ošetřovnu v Turíně. Tam ho prý dali trochu do kupy a ten kněz mu pomohl zpátky do Protektorátu. Když se pak dal trošku dohromady, vypravil se z toho Machova, do Červené Hory nad Ratibořicemi, aby řekl mojí mamince, že jsem já byl – pokud si on pamatuje – v pořádku.“

  • „Moje udivení bylo strašné, nejen nad hezkýma Francouzkama. Lidi chodili z nákupu a nosili chleba přes rameno. Veka slabá, dlouhá, do tašky se to nevešlo. Francouzky byly celkem přítulné, takové šikovné holky. Tam jsme zase cestovali. Byli jsme odvedeni do cizinecké legie v Lyonu, kam jsme pochodovali pěšky. Nad branou bylo napsáno ,légion étrangére‘, dodnes si pamatuji nápis ‚vous êtes soldats pour mourir‘ – vy jste vojáci, kteří jdou na smrt. Když nám to přeložili někteří kluci, kteří znali trochu francouzsky, tak jsme řekli: ‚Tak na tohle se vám vyserem! My tady nejsme od toho, abychom umírali.‘ Zkrátka a dobře, motali jsme se tam, až jsme došli více na sever do Amiens, a odtud už jsme šli do Falaise, tam jsme měli prodělávat ještě základní výcviky – pěší, tankový spojený s rádiem a s nabíjením. (...) Po prodělání těchto jednotlivých výcviků si nás generál Liška uspořádal a řekl nám, kam jsme kdo zařazeni. Já jsem byl původně zařazený k mrtvolkářům – saniťákům. Když jsme byli srocení v takovém houfu, Liška se demokraticky zeptal: ‚Tak chlapci, kdo nejste spokojený se zařazením?‘ Jiránek měl první ruku nahoře – držka veliká sychrovská: ‚Já tam k mrtvolkářům nepůjdu, já chci s tankem!‘“

  • „Byl jsem taky v kině. Název filmu nezapomenu – Heimkehr, návrat. A bylo to o chudácích Sudeťácích. Jak se Němci vrací hrdinně do svých chalup, jak jim Češi ubližovali a tak dále. My jsme tam těch Skopčáků měli jako naseto, byli jsme polo-němečtí, polo-čeští. Někomu asi ruplo v bedně a na celý nový kinosál zařval: ‚Vyližte nám s tím prdel! Už toho máme dost, odboj bude i tady!‘ Mě to stálo zadní sval, protože ten, kdo to řekl, byl za mnou a sedl si. A ten přede mnou se otáčel, viděl mě a já jsem s hrůzou zjistil, že to je Němec Röhricht z naší fabriky, kde mistroval. A taky si mě na pondělek pozval na pohovor. Já jsem dělal na tkalcovně, navážel jsem cívky. Abych věděl, kde je pravda, tak jsem za sebou ještě ani nezavřel dveře a už jsem jí chytil. Už jsem šel do pokleku, už jsem měl vymalováno.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ústřední vojenská nemocnice, 01.10.2013

    (audio)
    délka: 01:17:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Natrhnout frickům prdele

Bedřich Jiránek
Bedřich Jiránek
zdroj: Pamět národa - Archiv

Bedřich Jiránek se narodil 30. dubna 1924 v Úpici poblíž Trutnova. Jeho otec zemřel v pouhých 33 letech, o rodinu se tak starala především maminka a prarodiče. Přestože Úpice se po mnichovském diktátu ocitla prakticky na hranici obsazených Sudet, rozhodla se rodina ve městě zůstat. V roce 1942 se Bedřich přihlásil ke službě ve vládním vojsku. V roce 1944 byl spolu se všemi jedenácti prapory odvelen na pomocné a strážní práce do severní Itálie. Zde ale s patnácti spolubojovníky přeběhl k italským partyzánům a až do srpna 1944 se s nimi potuloval kolem Turína a organizoval přepady. Na sklonku léta přešli partyzáni do Francie. Bedřich se přihlásil k cizinecké legii a krátce poté dne 30. října 1944 se stal příslušníkem 1. československé samostatné obrněné brigády. Bedřich se stal tankistou - působil jako řidič, radista i nabíječ. Účastnil se obléhání Dunkerque. V květnu roku 1945 se vrátil do osvobozeného Československa. Po válce nastoupil do Sboru národní bezpečnosti, poté pracoval pětadvacet let na uranových dolech v Jáchymově a Příbrami. Žil se ženou ve Voticích, zemřel 15. září 2015.