Pavel Ploc

„Tři neděle od toho pádu bylo mistrovství světa v letech na lyžích v Planici. Norové mi přinesli ukázat fotku. U nás v novinách to asi ještě nebylo možné, ale oni tu fotku uměli rozfázovat. Nevím, jestli chtěli zapůsobit na moji psychiku, abych měl strach. Norský trenér mi přinesl ukázat ten můj pád rozfázovaný do detailů těsně předtím, než jsem šel znovu ‚na mamuta‘. Přiznám se, že první skok na mamutu v Planici jsem strach měl. Já to přiznám, protože ten pád jsem si připomněl. Ten skok byl takový opatrný. Jenomže tenkrát nás tam bylo pět, do závodu se mohli nominovat jenom čtyři. Takže jsem na to musel rychle zapomenout. Ten druhý skok už jsem prostě chtěl, tam už ten respekt takový nebyl, ale ten skok se mi nepovedl. Přišel za mnou trenér, že asi ta psychika po tom pádu v Harrachově nebude úplně ideální a že je vidět na mně, že asi nejsem úplně stoprocentní. A že když teď neskočím, tak už se asi nebudu nominovat na ten závod mistrovství světa. Ten třetí skok se mi jakž takž vyvedl, ale nebyl jsem s ním úplně spokojený. A tenkrát jezdilo hodně papalášů s námi na závody a trenérovi do toho kecali. Říkali: ‚Ten Ploc je podělanej. Ten už nikdy lítat nebude. Furt má v hlavě ten harrachovskej pád a má blok.‘ A aby mě trenér nestavěl. Dokonce to opravdu dopadlo tak, že jsem nominovaný nebyl. Tenkrát se za mě postavil můj velký kamarád Vláďa Podzimek, bohužel už dneska nebožtík. Řekl: ‚Jediný, kdo může udělat tady na mistrovství světa medaili, je Pavel a já se té nominace vzdávám.‘ Já mu tam nahoru za to děkuju. Vzdal se té nominace v můj prospěch. A já si pak říkal, že tu medaili musím udělat už jenom kvůli Vláďovi. A povedlo se mi získat bronz. To byla jedna z mých nejtěžších medailí. Mistrovství světa není tolik sledované jako olympijské hry, ale pro mě bylo ohromně těžké ji získat.“

„Táta nám říkal: ‚Kluci, radši skákejte. Skokani maj větší poháry.‘ Takže jsme odmalička tíhli ke skokům na lyžích. Když jsem si hrál na Jiřího Rašku, musela nám babička ušít závodní čísla, aby to bylo trošku jako doopravdy. Skákali jsme doma z peřiňáku na válendu do peřin a hráli si na skokany. A potom v Harrachově jsme si s klukama stavěli malé sněhové můstky. To zná skoro každý kluk, který vyrůstá někde na horách, kde jsou k tomu podmínky. Takže jsme si zase hráli na skokany. Každý se jmenoval podle svého idola, já jsem byl tedy Jiří Raška. A tak jsme mezi sebou soutěžili. Ještě jsem nechodil ani do první třídy, když jsem vylezl s běžkami – skokanské lyže jsem ještě neměl – poprvé na patnáctimetrový můstek v Harrachově. Nikdo tam nebyl a já jsem se potají odvážil skočit, i když ne úplně shora, ale asi z poloviny nájezdu. Ten skok byl dlouhý možná čtyři nebo pět metrů. A skok jsem ustál, bylo to bez pádu. Takže jsem celý nadšený utíkal domů sdělit rodičům, že jsem poprvé skočil z opravdového můstku.“