Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Ploc (* 1964)

• narozen 15. června 1964 v Jilemnici

• profesionální skokan na lyžích, člen československé reprezentace

• účastník ZOH 1984 v Sarajevu (3. místo velký můstek) a 1988 v Calgary (2. místo střední můstek)

• úspěšný účastník několika mistrovství světa: 1983 2. místo Harrachov mamutí můstek, 1984 3. místo Engelberg družstvo – velký můstek, 1985 3. místo Planice mamutí můstek a 1989 3. místo Lahti družstvo – velký můstek

• držitel světového rekordu z mistrovství světa v letech na lyžích 1983 v Harrachově (181 metrů)

• mezi lety 1983–1990 vítěz deseti závodů Světového poháru, v sezoně 1987–1988 skončil celkově druhý

• trenér české reprezentace pro zimní olympijské hry 1998 v Naganu

• bývalý zastupitel Harrachova a zastupitel Libereckého kraje, v současnosti poslanec PSP ČR za ČSSD

• veden jako důvěrník v archivech komunistické vojenské kontrarozvědky, vědomou spolupráci odmítá

• otec, křestním jménem také Pavel, byl reprezentant Československa v biatlonu na ZOH 1968 v Grenoblu a 1972 v Sapporu

Skokani maj větší poháry

Pavel Ploc se narodil 15. června 1964 v Jilemnici. Vyrůstal v Harrachově, v bezprostřední blízkosti Krkonoš, které mu přirostly k srdci. Tak jako většina jeho vrstevníků z okolí se i Pavel Ploc od dětství věnoval zimním sportům. Tíhnul zejména ke skokům na lyžích. S bratrem Tomášem si už odmalička hráli na úspěšného československého reprezentanta Jiřího Rašku a se závodními čísly na zádech skákali doma z peřiňáku na válendu do přikrývek. Nezůstalo však jen u her. Pavel Ploc ještě nechodil ani do první třídy, když poprvé tajně skočil na běžkách z harrachovského patnáctimetrového můstku: „Chtěl jsem zažít ten pocit letět.“ Otec, sám bývalý reprezentant Československa v biatlonu, své syny podporoval a zapsal pamětníka do Tělovýchovné jednoty (TJ) Jiskra Harrachov: „Říkal nám: ‚Kluci, radši skákejte. Skokani maj větší poháry.‘“

V Jiskře Harrachov byl Pavel Ploc pod vedením zkušených trenérů Antonína Linemajera a Jiřího Rázla systematicky připravován na účast v československé reprezentaci. Později přešel jako voják základní služby do armádního oddílu Dukly Liberec. První medaili vyhrál jako mladší žák na dnes již neexistujícím patnáctimetrovém můstku v areálu Šachty ve Vysokém nad Jizerou. Na první zahraniční turné vyjel již v patnácti letech. Úspěchy, které sklízel ještě coby junior v závodech s dospělými, ho motivovaly pokračovat dál. Mezi lety 1983–1990 zvítězil celkem v deseti jednotlivých závodech Světového poháru a v sezoně 1987–1988 skončil ve Světovém poháru celkově druhý. Pravidelně se nominoval také na mistrovství světa a ze čtyř přivezl domů medaili. Roku 1983 skočil na mamutím můstku v Harrachově světový rekord – 181 metrů. První olympijskou medaili pak vybojoval roku 1984 v Sarajevu a byl jí bronz z velkého můstku.

Soudruh Hitler

Dnes se Pavel Ploc domnívá, že jeho skokanské úspěchy byly dány zejména systematickou přípravou a dobrými tréninkovými podmínkami, které československá sportovní střediska pro mládež nabízela. Skokani byli zajištěni i po materiální stránce. Firmy jako Artis nebo Botas vyráběly kvalitní žákovské lyže a boty. Lyžařský svaz měl nad to možnost uzavírat se zahraničními firmami smlouvy na nákup profesionálního vybavení pro reprezentanty. Materiálně tak byli českoslovenští skokani podle pamětníkova názoru vybaveni stejně dobře jako jejich západní soupeři.

Horší to prý bylo s dopravou na závody. Do zahraničí jezdili v pěti v žigulících z půjčovny. A ty cestou nezřídka vypovídaly službu: „Větší riziko bylo cestovat v Evropě než skákat z můstku! Většinou jsme přijeli pozdě.“ Nefunkční automobily přitom nebyly to jediné, s čím se českoslovenští sportovci při cestách do zahraničí potýkali. Zejména pro výjezdy do západních zemí potřebovali závodníci speciální doložky a víza. Zároveň výpravu vždy doprovázel politický dozor ve formě takzvaných politruků. Ti mnohdy neváhali zabavit celé skupině pasy, aby zabránili emigraci sportovců na Západ. Ale přestože bylo Pavlu Plocovi několikrát připomínáno, že by jako populární sportovec měl jít příkladem a vstoupit do KSČ, což odmítal, nevnímal přítomnost politruků na závodech jako symbol výrazného politického nátlaku na sportovce. Většinou mu politruci připadali jednoduše otravní a především pak směšní: „Jednou jsme přijeli do Rakouska. Bydleli jsme u Bubiho Bradla. To byl první skokan na světě, který skočil v Planici přes 100 metrů. Měl ve svém penzionku zarámovaný telegram od Hitlera, který mu gratuloval, že jako první přeskočil stometrovou hranici. A ten soudruh Jílek na nás volal: ‚Kluci, pojďte se podívat, tady soudruh Bradl má od soudruha Hitlera telegram!‘“

Harrachovský pád

Jako každého profesionálního sportovce nečekaly Pavla Ploce pouze úspěchy, ale také pády. A to nejen ty obrazné. Ten, na který vzpomíná nejvíce, ho potkal právě na domácí půdě během závodu Světového poháru v letech na lyžích roku 1985 v Harrachově: „Byl jsem nahecovaný, že překonám znovu světový rekord. Pořadatelé nás tenkrát pustili z ohromně vysoké nájezdové rychlosti. Byl také dost nárazový vítr, dnes by skokany do toho už asi nepustili, ale tenkrát se to tak nehlídalo. Jezdilo se hrozně rychle a já jsem ten skok trošku přepálil.“ I přes hrůzostrašně vypadající pád, kdy se za letu přetočil do salta a narazil si podle vlastních slov snad každou kost v těle, šel už za čtyři dny trénovat na harrachovský malý můstek. V následujícím závodě Světového poháru ve finském Lahti skončil druhý.

Následky pádu o sobě daly vědět až o tři týdny později na mistrovství světa v letech na lyžích v Planici: „Norský trenér mi přinesl ukázat fotku toho mého pádu rozfázovanou do detailů těsně předtím, než jsem šel znovu ‚na mamuta‘. Nevím, jestli to bylo od nich, aby zapůsobili na moji psychiku, abych měl strach.“ Ať už úmyslně, či nikoli, fotografie Pavla Ploce ovlivnila. První tři skoky se mu nevydařily a hrozilo, že nebude na závod vůbec nominován: „Papalášové říkali trenérovi: ‚Ten Ploc je podělanej. Ten už nikdy lítat nebude. Furt má v hlavě ten harrachovskej pád a má blok.‘“ Trenér nakonec podlehl názoru funkcionářů a Pavla Ploce skutečně nenominoval. V tu chvíli se však za něj postavil jeho dobrý kamarád Vladislav Podzimek, který se vzdal vlastní nominace v jeho prospěch. Věřil prý, že jediný, kdo dokáže na mistrovství v Planici získat medaili, je Pavel Ploc. A měl pravdu: „Já si pak říkal, že tu medaili musím udělat, už jenom kvůli Vláďovi. Byla to jedna z mých nejtěžších medailí. Mistrovství světa není tolik sledované, ale pro mě bylo ohromně těžké ji získat.“

Není mi lhostejné, co se v zemi děje

Po návratu z olympiády roku 1988 v Calgary, kde obsadil druhé místo na středním můstku, vyhrál ještě dva závody Světového poháru. Pak už jeho výkonnost postupně klesala. Podepsal se na tom možná i posun v technice. Skokani začali skákat do „véčka“, Pavlu Plocovi se však změna stylu nedařila. Na olympiádu 1992 v Albertville se již nenominoval a skákání ho bavilo čím dál méně. Kariéru se proto rozhodl ukončit rázně, zato však se vší parádou. Pro svůj poslední skok v životě si vybral Pohár harrachovských skláren, kam se s ním přišly rozloučit i řady jeho fanoušků: „8. dubna 1992 byl můj poslední skok v životě a od té doby jsem na můstek nevlezl. Skoky na lyžích nejsou sport, který se dá dělat amatérsky. Dělal jsem sport, když jsem měl, a dnes už si nic nebudu dokazovat.“

Po ukončení aktivní sportovní kariéry trénoval Duklu Liberec i národní reprezentaci. Mezi jeho svěřence patřili Jaroslav Sakala, mistr světa v letech na lyžích z roku 1994, a Michal Doležal, který skončil coby osmnáctiletý na olympiádě 1998 v Naganu osmý. Kvůli sporům o způsob vedení tréninků, které vedl jak se Svazem lyžařů ČR, tak s Duklou Liberec, přešel od trénování reprezentace k trénování dukelské mládeže. Když po čase skončil i zde, založili si v Harrachově s manželkou vlastní penzion. Nedlouho nato přišla z místní buňky ČSSD nabídka ke vstupu do politiky. Neváhal – věřil, že jako politik bude moct mít vliv jak na sport, tak na celkové dění v ČR: „Nebylo mi lhostejné, co se v zemi děje.“ Dnes je již třetí volební období poslancem českého parlamentu. Bývalí profesionální závodníci a přátelé z jeho někdejší „velké skokanské rodiny“ jej v Harrachově navštěvují dodnes.

V roce 2008 přinesla média zprávu o tom, že Pavel Ploc byl veden jako důvěrník v seznamech komunistické vojenské kontrarozvědky. Pamětník vědomou spolupráci popírá. Domnívá se, že je v seznamech veden z důvodu svého působení v armádním oddílu Dukly Liberec.