Radomír Vítek

„Byla to manifestace na Václavském náměstí, poměrně početnější. Byl jsem tam se skupinou ze Zlína. Pamatuji, že tam byla i moje žena Blanka Vítková. A potkali jsme se s dopisovatelem Hlasu Ameriky, se kterým jsme se znali z dřívějších setkání, kdy s námi dělal rozhovory a žádal nás o nějaké informace z činnosti. A když jsme si s ním na tom Václavském náměstí sdělovali zážitky, přistoupila k nám skupina estébáků v civilu. Okamžitě nás vzali, strčili do aut a odvezli do Krakovské ulice. Na naše dotazy, co jsme udělali nelegálního, naprosto bezostyšně řekli, že jsme mluvili s příslušníkem cizí nepřátelské mocnosti. Drželi nás tam čtyři nebo pět hodin. Násilí nepoužívali, ale výhrůžek bylo hodně. Brali jednoho po druhém. Byli jsme už naučeni, jak odpovídat, že nemá smysl něco vysvětlovat nebo diskutovat. Znali jsme i číslo správného paragrafu a odmítli jsme vypovídat. Tak probíhala většina zadržení.“

„Vedle seděl pán, který trochu připomínal Brodského, působil skromně. Měli jsme už náladu. Vyndal jsem gumové medvídky a rozdal jsem klukům. A nevím, co mě to napadlo, jeden červený jsem dal jemu: ‚A jeden tady pro komunistu.‘ Podíval se na mě tak mile a říká: Víte, pane, já s těmi komunisty nemám moc společného.‘ Začali jsme si spolu povídat a vyklubal se z něho Jan Lopatka, literární kritik, který psal do Tváře. Tak jsme si rozuměli, že mě ještě týž večer pozval k sobě domů. Bydleli v ulici Vlašská. Jeho manželka byla krásná, připomínala zase Brejchovou, A hned tehdy mi půjčil samizdaty. Pamatuji, že to byla kniha Osmašedesátý autora Sládečka. Později jsem se dozvěděl, že to byl pseudonym Petra Pitharta. Od té doby jsem jezdil do Prahy, vyměňoval si knihy a půjčoval je. Dokonce v práci se o tom někteří dozvěděli a chtěli něco půjčit. Pan Lopatka mě nasměroval na Standu Devátého a disent ve Zlíně, takže jsem za nimi zašel a spolupráce se začala rozvíjet.“

“It was this peaceful manifestation with candles and it was suppressed in a violent way without reason. If they’d let the people go away quietly they’d just have expressed their opinion and they’d have gone home. I remember they drove cars into people, I saw spraying vehicles drive into crowds. It was my first experience with how a totalitarian power will even use these kinds of measures to intervene.”

“My father was proud of me but my mother didn’t take it well. She was trying to talk me out of it because of this motherly worrying. I think that that was one of the most sensitive points of the whole totalitarian era. There were conflicts within families about how much you should cooperate with the regime. That’s a huge difference from today.”