Radomír Vítek

* 1961

  • „Většinou mě pustili po několika hodinách, pouze jednou, když byl Palachův týden, to bylo jinak. Chtěl jsem už odjet, měl jsem už věci na nádraží, ale řekl jsem si, že se půjdu ještě jednou podívat na Václavské náměstí. Tehdy se rozhodli zakročit docela brutálně. A navezli autobusy a začali vybírat nejaktivnější lidi, mlátit je a házet do autobusů. Přistoupil ke mně jeden estébák, který mě znal, a řekl: ‚Pane Vítku, vy už jste tady několikátý den, okamžitě do autobusu.‘ Tam nám sebrali doklady a pak nás vyvezli směrem na Poděbrady. Ale to jsme nevěděli, kam nás vezou. Byla tma a vyhazovali nás po jednom na silnici v tmavém lese. Tehdy jsem měl v práci trochu problémy, protože tam volali, abych si přišel pro občanský průkaz.“

  • „Byla to manifestace na Václavském náměstí, poměrně početnější. Byl jsem tam se skupinou ze Zlína. Pamatuji, že tam byla i moje žena Blanka Vítková. A potkali jsme se s dopisovatelem Hlasu Ameriky, se kterým jsme se znali z dřívějších setkání, kdy s námi dělal rozhovory a žádal nás o nějaké informace z činnosti. A když jsme si s ním na tom Václavském náměstí sdělovali zážitky, přistoupila k nám skupina estébáků v civilu. Okamžitě nás vzali, strčili do aut a odvezli do Krakovské ulice. Na naše dotazy, co jsme udělali nelegálního, naprosto bezostyšně řekli, že jsme mluvili s příslušníkem cizí nepřátelské mocnosti. Drželi nás tam čtyři nebo pět hodin. Násilí nepoužívali, ale výhrůžek bylo hodně. Brali jednoho po druhém. Byli jsme už naučeni, jak odpovídat, že nemá smysl něco vysvětlovat nebo diskutovat. Znali jsme i číslo správného paragrafu a odmítli jsme vypovídat. Tak probíhala většina zadržení.“

  • „Vedle seděl pán, který trochu připomínal Brodského, působil skromně. Měli jsme už náladu. Vyndal jsem gumové medvídky a rozdal jsem klukům. A nevím, co mě to napadlo, jeden červený jsem dal jemu: ‚A jeden tady pro komunistu.‘ Podíval se na mě tak mile a říká: Víte, pane, já s těmi komunisty nemám moc společného.‘ Začali jsme si spolu povídat a vyklubal se z něho Jan Lopatka, literární kritik, který psal do Tváře. Tak jsme si rozuměli, že mě ještě týž večer pozval k sobě domů. Bydleli v ulici Vlašská. Jeho manželka byla krásná, připomínala zase Brejchovou, A hned tehdy mi půjčil samizdaty. Pamatuji, že to byla kniha Osmašedesátý autora Sládečka. Později jsem se dozvěděl, že to byl pseudonym Petra Pitharta. Od té doby jsem jezdil do Prahy, vyměňoval si knihy a půjčoval je. Dokonce v práci se o tom někteří dozvěděli a chtěli něco půjčit. Pan Lopatka mě nasměroval na Standu Devátého a disent ve Zlíně, takže jsem za nimi zašel a spolupráce se začala rozvíjet.“

  • “It was this peaceful manifestation with candles and it was suppressed in a violent way without reason. If they’d let the people go away quietly they’d just have expressed their opinion and they’d have gone home. I remember they drove cars into people, I saw spraying vehicles drive into crowds. It was my first experience with how a totalitarian power will even use these kinds of measures to intervene.”

  • “My father was proud of me but my mother didn’t take it well. She was trying to talk me out of it because of this motherly worrying. I think that that was one of the most sensitive points of the whole totalitarian era. There were conflicts within families about how much you should cooperate with the regime. That’s a huge difference from today.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dům naděje, kancelář pamětníka, 02.06.2017

    (audio)
    délka: 55:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of 20th Century
  • 2

    Zlín, 23.08.2023

    (audio)
    délka: 02:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Let‘s value freedom

Radomír Vítek
Radomír Vítek
zdroj: foto Anna Husáková

Radomír Vítek was born on the 16th of July 1961 along with his twin brother. Their father was a manual worker and their mother was a kindergarten principal. Being interested in chemistry, he graduated from an industrial chemistry school but did not manage to finish his studies at a university in Pardubice. After this journey he worked in construction in Prague. One of the people he met there was the journalist Jan Lopatka who introduced him to the dissent groups of Zlín. He maintained contact with them and by the end of 1987 he proved his disgust with the regime by signing Charter 77. He also participated in many manifestation events at the end of the 1980s - including the brutally suppressed Candle Manifestation in Bratislava. Following the Velvet Revolution he started working with physically and mentally disabled people and as a coach he even participated in the Sydney Paralympic Games. He lives with his girlfriend in Zlín. His hobbies include mainly sports, gardening, and trips to the nature.