Cyril Žilka

* 1933

  • „Já jsem šel sám ze školy. Tam na té jedné pile najednou za plotem byl takový vojáček, Rus, a říkal: ‚Maľčik, maľčik, chljeb!‘ No, já říkám, chleba nemám, ale mám tady u sebe romadur. Já ho neměl rád, ale máti mi ho dala na svačinu, já jsem snědl chleba, ale romadur jsem nesl domů, já bych ho nezahodil. Ale když on prosil, tak já jsem ten romadur mu dal. ‚Spasibo,‘ mi poděkoval. A teď jsem to řekl doma, mi bylo těch zajatců líto, tak tetka, já jsem jí řekl, ať mi dá, poněvadž oni mělo to hospodářství. Přeci jenom, měli nějaké to sádlo, chleba, tak mi tři takový pláty přes celý ten pecen, namazala tím sádlem, dala do papíru, do novin. A já jsem s tím šel mezi ty zajatce, teda, co tam kopali, kteří byli hlídaní těma Němcema. Já jsem tam proklouzl a dal jsem to tomu jednomu zajatci. Nevím, co dělal, jestli děkoval nebo co … hned se všichni shlukli. A ta stráž, co tam byla, on to viděl, se otočil a šel pryč.“

  • „A tak … protože jsem to zjistil, kdo to byl, že to byl jeden můj kamarád. Já jsem si to alespoň myslel. Jsme si tykali, jo, on byl právníkem, nevím, co všechno dělal. Byl na zahraničním obchodě, v Praze, na nějakém … no, nějaký ten zahraniční obchod, protože znal perfektně čtyři řeči, to znamená, že byl opravdu dobrý. Už v té Praze byl požádán o spolupráci, to se předalo i do Hradce, tam jsem se potom dočetl, že se pravidelně scházeli, ne tedy jenom kvůli mně, ale i kvůli ostatním v té Fotochemě, jestli neděláme nějakou nepřátelskou činnost. Scházeli se nějak pravidelně, já nevím, jestli jednou měsíčně na těch … jak se to jmenuje … pracoviště, konspirační. I někde jinde, dokonce třeba venku, že, před nějakou sochou, měnili se … Já jsem potom dokonce našel v těch materiálech jméno toho estébáka. Jeho manželka dělala taky v bance s mojí, byly spolu!“

  • „To znamená, že jsem byl bez práce. A bylo nutný, abych se někde práce zúčastnil. Trvalo mně to asi šest měsíců, než jsem sehnal zaměstnání ve Fotochemě. Ale tomu předcházelo to, že jsem znal spoustu lidí, s každým jsem se snažil, jako někde sehnat nějakou odpovídající práci. Tak nakonec, po těch šesti měsících, jsem navštívil taky Fotochemu. A tam, to jsem ještě ani nevěděl, ten vedoucí odbytu mně řekl, že slyšel, že sháním zaměstnání a že on potřebuje někoho do funkce plánovače a bilancisty pro celý podnik Fotochemy. No já jsem byl nakonec vděčný tomuto pánovi, nebo tehdy soudruhovi. No ale to jsem se dozvěděl, shodou okolností, že měl ke mně takový přístup. On byl předsedou strany v té Fotochemě, což mne úplně šokovalo. On tedy se mnou … přijali mne a on byl předvolán na sekretariát, musel to zdůvodnit, proč mne tam jako vzal. On to obhájil, ale každého čtvrt roku nebo jak musel chodit nebo podávat zprávu, jak já se chovám, jestli nedělám nějaké intriky … nějaké protisocialistické.“

  • „Tak vybrali tři kluky a říkal [pamětník vypráví o zážitku Oldřicha Jaroše], my jsme se neznali pořádně. Tam byl určitě mezi náma jeden policajt, estébák, ale to nevadí, my jsme ty dokumenty zkoumali. Nás zavřeli do místností, prohlídli nás, jestli máme papíry a tužky. Jenom co si budeme pamatovat, to víš, že jsem měl v botě papíry a tužku. A tam právě, co se člověk domníval, tam se přesvědčil, jaká to byla opravdu hrůza, co se může dít. Říkal, my jsme měli zápisy výslechů, co všechno tam bylo uvedeno v archivech. Říkal dokonce, že tam byl lístek, který napsal Slánský, snad krví, a píše: ‚Klémo, vždyť to není pravda, udělej něco!‘ A Kléma mu odpověděl: ‚Musíš to udělat pro stranu.‘“

  • „Tak já ještě jednou jsem to udělal, zase jsem tam vešel a tam byla jiná stráž a to byl esesák, nějakej z fronty, kterej nemohl zřejmě bojovat, tak tam byl se samopalem. No, on se do mě dal, nadával mně do sviní a nevím do čeho. Ještě dneska cítím ten bodák, jak mě bodal do zad, a já si říkal, tak to je konec, položil jsem chleba a honem pryč.“

  • „To byl nejhorší kádrovák, který tam byl. On potom zemřel po několika letech, ale byl hroznej. Dokonce u každé kanceláře musel viset lísteček, takovej štítek: Jsme všichni členy ROH, zdravíme se čest práci a oslovujeme se soudruhu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 18.04.2018

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Pardubice, 10.06.2021

    (audio)
    délka: 01:26:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od normalizace jsem byl pro StB nepřátelská osoba Céva

za mlada, historické foto
za mlada, historické foto
zdroj: zilka

Cyril Žilka pochází z vesnice Okrouhlá u Boskovic. Z dětství si pamatuje vojáky wehrmachtu, prázdné židovské domy v Boskovicích a sovětské zajatce, kterým se mu podařilo donést trochu jídla. Po válce vystudoval přírodní vědy, nějaký čas učil chemii a fyziku. Později našel zaměstnání na krajském výboru KSČ v Hradci Králové, kde měl na starosti chemický a potravinářský průmysl. Během 60. let se seznámil s tajemníkem Alexandra Dubčeka Oldřichem Jarošem a stal se stoupencem reforem pražského jara. Po nástupu normalizace jej vyloučili z KSČ, propustili ze zaměstnání a celá rodina se až do konce 80. let potýkala s šikanou ze strany režimu. StB na něj vedla spis jako na nepřátelskou osobu, jeden z kolegů ve Fotochemě na něj pravidelně donášel.