„Tak nás vychovatelka oblíkla a dovedla, zvonila – a nikdo neotvíral. Tak Vlastička říkala, ať zkusí zazvonit na sousedku, že paní Látalovou známe a taky k ní někdy chodíme. Paní Látalová doma byla, zazvonila, zase nic, ale měla náhradní klíč od našeho bytu, tak otevřela. No, já si na nic nepamatuju, Vlastička v podstatě taky ne, protože nás hned paní Látalová vzala k sobě do bytu, a co se dělo pak, nevíme. Jenom později, teda druhý den, nám řekla maminka, že tam přišlo gestapo, udělalo prohlídku bytu, no a paní Látalová pak řekla, že ten byt byl v hrozným stavu a maminka tam mezi těma hroudama věcí, co tam naházeli, seděla v šoku.“
„Dozvěděli jsme se to teda taky zvláštním způsobem. Maminka mu tehdá poslala peníze, aby si tam mohl jako něco přikoupit, a nám se ty peníze vrátily, teda mamince, s tím, že adresát zemřel, a přitom ale žádný úmrtní list jsme nedostali. Tak teprve maminka pak tím, že uměla německy, prostě psala a žádala o vystavení úmrtního listu.“
„Maminka nás málo navštěvovala, nechtěla upozornit, kde má tatínek svý dcery. Ale když mu psala, tak o nás mluvila. Že jsem vyrostla o dva centimetry, Vlastička taky, že posílá pusinky a tak dál, ale nezmínila se, že jsem já v Budějovicích a ona v Krahulčí. To se bála napsat.“
„Takže jsem vyběhla, no, ale za chvíli bylo houkání náletu, takže najednou prostě v těch ulicích nebyl nikdo, všichni se schovali a já jsem běžela teda sama. Bylo mi divný, že nikoho nepotkávám, no, tak mně bylo ouzko, protože jako nikde nikdo... A já, když jsem doběhla pak k těm velkým vratům a začala jsem bušit, někdo to uslyšel, takže takhle jsem se dostala do sklepa, kde teta už měla zařízeno. Tam jsme měli teplý oblečení, voda, prostě to nejnutnější. Ještě jsem dostala takové brýle, kdyby náhodou, tak abych měla chráněný zrak.“
Alena Zemková, rozená Pavlíková, se narodila 25. března roku 1940 v Českých Budějovicích. Její tatínek Rudolf Pavlík pracoval jako tajemník poštovního úřadu, přes který byl za války napojený na československý odboj. Jeho protinacistická činnost se mu stala osudnou 17. prosince roku 1942, kdy ho v práci zatklo gestapo. Postupně prošel Pankrácem a Terezínem, nakonec skončil v koncentračním táboře Osvětim. Po jeho zatčení odvezla Alenu její maminka ke svým rodičům a Aleninu sestru ke své švagrové, aby byla děvčata v bezpečí. S otcem si matka na dálku psala až do jeho smrti v roce 1943. Alena Zemková zažila nálet na České Budějovice v roce 1945. Rok po válce se Alena se sestrou vrátily k mamince do Prahy. Zúčastnily se mnoha vzpomínkových akcí k uctění odbojářů a převzaly válečná vyznamenání, která otec dostal in memoriam. V padesátých letech Alena odmaturovala a poté vystudovala vysokou školu pedagogickou. Nejprve učila na umístěnku v Říčanech a později se vrátila zpátky do Prahy. Učila na různých pražských gymnáziích a roku 1983 se stala ředitelkou Gymnázia Postupická. Tam také prožila revoluční rok 1989. V době natáčení v roce 2022 bydlela v Jesenici.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
