Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Alena Zemková (* 1940)

• narozena 25. března 1940 v Českých Budějovicích

• její otec Rudolf Pavlík byl zapojený do čs. odboje

• roku 1942 byl zatčen, odvezen do Osvětimi a roku 1943 umučen

• Alena válku prožila u prarodičů

• zažila nálet na České Budějovice v roce 1945

• po válce její otec dostal in memoriam válečná vyznamenání

• zúčastnila se setkání sirotků s první dámou Hanou Benešovou

• v roce 1983 se stala ředitelkou Gymnázia Postupická

• v roce 2022 bydlela v Jesenici

Alena Zemková se narodila do rodiny poštovního tajemníka, který se v prvních letech války zapojil do československého odboje. O své protinacistické činnosti ale doma nemluvil, a to ani tehdy, když se rodina stěhovala z Českých Budějovic do Prahy, kam byl pracovně přeložen kvůli zatýkání na poště. Před gestapem se mu bohužel uniknout nepodařilo a 17. prosince roku 1942 ho přepadlo v práci. Nejprve ho odvezli na Pankrác a poté do Terezína, odkud byl převezen až do koncentračního tábora Osvětim. Tam zemřel o necelý rok později.

Po válce mu byl udělen prezidentem republiky Edvardem Benešem in memoriam Československý válečný kříž a ministrem vnitra Pamětní odznak druhého národního odboje. Jenže dvě malé holčičky přišly o tatínka, kterého jim žádné vyznamenání nenahradilo...

Maminka tam seděla na zemi mezi naházenými věcmi

Alena Zemková se narodila 25. března roku 1940 v Český Budějovicích jako druhá dcera Rudolfa a Vlasty Pavlíkových. Když jí byl rok, jejího otce, který pracoval jako poštovní tajemník, přeložili na poštovní úřad do Prahy, a tak se celá rodina přestěhovala z jižních Čech do hlavního města. Za pracovním přestupem otce tehdy stály vážné důvody, o kterých ale doma nemluvil. V roce 1941 totiž na úřadě v Budějovicích začalo gestapo zatýkat členy odbojové skupiny a on by byl pravděpodobně další na řadě. Rodina se tak odstěhovala z města pryč, ovšem o pravých důvodech jejich přesunu věděl jen otec.

V Praze se zabydleli v pražských Dejvicích a vypadalo to, že nebezpečí unikli. Bohužel jen na krátko. Pár dní před Vánoci roku 1942 slavila Alenina sestra Vlasta páté narozeniny. Ten den se zdál jako každý jiný, rodina společně posnídala, tatínek se s holčičkami a maminkou rozloučil a vyrazil do práce. Malá oslavenkyně Vlastička na něj ještě z okna zavolala, aby se vrátil domů brzy, protože se těšila na narozeninový dort, a pak ji maminka odvedla do školky a její mladší sestru Alenu do jeslí. „No, ale nikdo nás nepřišel vyzvednout. Vychovatelka už byla nervózní, čekala do pěti – nikdo, do šesti – nikdo. Tak nás pak oblékla a odvedla domů. Zvonila, ale nikdo neotevíral. Vlastička řekla, ať zkusí zazvonit na sousedku Látalovou, že k ní taky občas chodíme. Paní Látalová doma byla a měla náhradní klíč od našeho bytu, který otevřela a hned nás vzala k sobě. Druhý den nám pak maminka řekla, že tam přišlo gestapo a udělalo prohlídku, a paní Látalová nám vyprávěla, že ten byt byl v hrozném stavu a maminka tam mezi těmi věcmi, co tam naházeli, seděla v šoku,“ popisuje Alena Zemková vzpomínky své starší sestry na osudný den, kdy byl zatčen jejich otec. Maminka zareagovala okamžitě. Bála se, že gestapo do bytu přijde znovu, a tak hned druhý den odvezla pamětnici ke svým rodičům do Budějovic a její sestru Vlastu ke své švagrové do Krahulčí poblíž Telče. Sama se vrátila do Prahy, aby mohla vybírat poštu a hlídat, jestli se něco nedozví o svém manželovi. V dejvickém bytě ale nezůstala a přebývala u svých přátel.

Až po válce rodina zjistila, jaký byl otcův osud záhy po zatčení. Nejprve ho odvezli do věznice na Pankráci a poté do Terezína. Odtud byl transportním vlakem převezen do koncentračního tábora Osvětim. Kontakt s tatínkem zajišťovala jen maminka, ale bohužel nemohli být v častém spojení. Navíc si mohli dopisovat jen díky tomu, že oba uměli německy, protože museli psát v němčině. O dcerách si občas napsali pár informací, ale maminka na ně nechtěla moc upozorňovat. Během války za nimi ani moc nejezdila, protože o ně měla strach.

Ani ne rok po transportu do Osvětimi otce v koncentračním táboře údajně umučili. Zemřel 22. dubna roku 1943 v 39 letech. „Dozvěděli jsme se to taky zvláštním způsobem. Maminka mu tehdy poslala peníze, aby si tam mohl něco přikoupit, a ty peníze se jí vrátily s tím, že adresát zemřel,“ říká pamětnice.

Nálet na České Budějovice

Ani po smrti otce se děvčata k mamince nevrátila a zbytek války strávila ještě ve svých přechodných domovech. Alena Zemková tak zažila v Českých Budějovicích nálet na město na konci března roku 1945. Toho dne ji babička poslala za tetou pro náhradní klíč, jelikož jim průvan zabouchl dveře do bytu. Vydala se tak městem a najednou se ozvalo poplašné houkání kvůli náletu. „V ulicích nebyl nikdo, všichni se schovali a já jsem běžela sama. Bylo mi divné, že nikoho nepotkávám, z toho mi bylo ouzko. Když jsem doběhla k velikým vratům u tety a začala jsem bušit, naštěstí to někdo uslyšel a otevřel mi.“ Schovala se pak s tetou a její rodinou do sklepa, kde bylo všechno pro tyto případy nachystané, a tam bombardování přečkali. Původně měl nálet spojenců na konci druhé světové války zasáhnout jen budějovické nákladní nádraží. Nakonec spadly letecké bomby i na divadlo, justiční palác, Lannovu třídu a Havlíčkovu kolonii. Za dva dny zničily bomby v Budějovicích přes 60 domů a zemřelo přibližně 200 lidí. Rodině Aleny se naštěstí ni nestalo.

Dostali jsme kakao a ovečku

Zpátky k mamince se děvčata vrátila až v roce 1946. „Já jsem nemohla pochopit, že mám sestru. U dědečka a babičky jsem byla jedináček,“ směje se pamětnice. Nakonec si na sebe ale zase zvykly a Vlasta se o Alenu hezky starala. Maminka totiž musela hned nastoupit do práce, aby rodinu jako samoživitelka vůbec uživila.

Po válce se začaly konat různé vzpomínkové a smuteční akce u příležitosti k poctě padlým, na které byla maminka jako manželka odbojáře zvána a kterých se aktivně účastnila. V květnu roku 1946 pak byly na jednu akci pozvané i Alena s Vlastou, a to samotnou prezidentskou kanceláří. Jednalo se o setkání válečných sirotků a polosirotků s první dámou Hanou Benešovou a americkou velvyslankyní. „Vyšlo to i v novinách, takže se dochovaly fotografie. Dostala jsem jako dárek ovečku a pohostili nás kakaem,“ vzpomíná Alena Zemková.

Rudolfu Pavlíkovi byl po válce udělen prezidentem republiky Edvardem Benešem in memoriam Československý válečný kříž a ministrem obrany Pamětní odznak druhého národního odboje. „Ale upřímně, žádný plakety nevyváží to, že s námi nebyl,“ říká pamětnice.

Ředitelka Gymnázia Postupická

Alena Zemková vystudovala základní školu a 17. jedenáctiletou střední školu v Praze, kde odmaturovala roku 1957. Po maturitě se rozhodla vydat v rodinných učitelských šlépějích – inspirací jí byl také její třídní učitel na střední. Vystudovala vysokou školu pedagogickou, obor matematika a deskriptivní geometrie, a v roce 1961 odpromovala. Po studiích dostala umístěnku do Říčan, kde učila na místním gymnáziu. Vdala se a poté se s manželem přestěhovali zpátky do Prahy, kde učila na Gymnáziu Přípotoční. Narodila se jim dcera Světlana a později syn Lukáš.

V roce 1983 přijala nabídku na otevření nové školy. Chaos tehdejší doby ilustruje její vzpomínka: „Dostala jsem plán Jižního Města, kde měla stát škola, a já se měla jet podívat, v jakém je stavu. Tak jsem tam jela a říkám si: ‚Sakra tady nic není... To snad blbě čtu tu mapu?‘ Tak jsem poprosila manžela, který byl stavař, ať tam jede se mnou. Jeli jsme na stejné místo, co předtím já, a on mě ubezpečil, že plán je plán, ale realita je úplně jiná, že na tom místě, kde v plánu stojí škola, stojí bytovky.“ Nakonec gymnázium otevřeli v budově jiné místní školy a Alena Zemková se tak stala ředitelkou nově otevřeného Gymnázia Postupická. V této funkci setrvala až do pádu režimu.

Po revoluci opět učila na Gymnáziu Přípotoční, kde zůstala až do důchodového věku. Učit ale nepřestala, jelikož dostala několik pracovních nabídek. V době natáčení v roce 2022 bydlela v Praze-Jesenici.