Kriemhild Zeh

„Do naší vesnice přišel správce. Byl to mladý Čech, kterému mohlo být asi třicet let, jeho ženě bylo kolem dvaceti. Měli syna, se kterým jsme si hráli, a má sestra Sieglinde se o něj musela starat, když šli Češi třeba na zábavu a podobně. Správce byl docela fajnový člověk. Byl to studovaný ekonom, zemědělec, ale táty se často ptal: ‚Pane Rubnere, jak to děláte?‘ Chtěl třeba něco zasadit, ale otec mu řekl, že to u nás neporoste. ‚Tak to vyzkoušíme.‘ A nakonec přišel a řekl: ‚Měl jste pravdu.‘ Jeho manželka byla mladá žena a dobře si rozuměla s mými sestrami. Matky se pořád ptala, jak se dělá to nebo ono. A ten malý syn pořád říkal: ‚Pojď sem.‘ Byla to hezká doba, to musím říct.“

„To nejhorší na tomhle vyhnání bylo, že náš pes musel zůstat doma. To všechno ostatní… tohle bylo horší. A pak říkali: ‚Proč jste si psa nevzali s sebou?‘ Ale jak jsme to měli udělat? Sestra mého otce pracovala v Libé v konfekci a ona i s dcerou tam musely zůstat do roku 1948. Na začátku se chodily každé dva tři týdny podívat na náš dům. Pes potom někdy pošel.“

„Ještě mám dopis, kde píše švagr z Schirndingu, že teď vyhodili náš dům do povětří. To bylo hodně špatné. Také dům jeho rodičů byl vyhozen do povětří. A také ten babiččin. Otec na to řekl, no tak si ho postavíme znovu, nějak to půjde. V roce 1946, 1947, 1948 sbíral každý peníz, aby se mohl jet vlakem podívat nahoru k hranici. Potom seděl na hranici, díval se na druhou stranu, kde kdysi stával jeho dům, a plakal. Pro mě to v této době bylo… byla jsem v pubertě, tak jsem byla ráda, když jsem se dostala na internát, kde jsem o tomhle vyhnání nic neslyšela. Bylo to špatné, hodně jsem tím trpěla. Mé sestry to tak neprožívaly, měly už své rodiny, pro ně to bylo jednodušší. Otec pořád jenom naříkal, kéž by se to jen nestalo. A já jsem o tom nechtěla nic slyšet. Když potom v roce 1977 otec zemřel, vstoupila jsem do landsmanšaftu.“

„My jsme se měli ještě dobře. Rok jsme museli žít s Čechy, ale měli jsme vlastně dobrého správce. Když otec musel přestat pracovat v pojišťovně, přišel Čech, který to po něm přebíral. Otci řekl: ‚Vyplaťte mzdy!‘ Otec ale na to řekl, že je teprve začátek měsíce, že to nemůže udělat. ‚Vyplaťte mzdy!‘ Byl to pořádný člověk. O dva týdny později už v pojišťovně nikdo z Němců nebyl. A ten Čech chtěl, aby Němci ještě dostali svoje peníze. Takže lidé byli takoví i takoví.“