„Byla jsem žákyní páté třídy. Pamatuji si, jak paní učitelka třídní, paní Šímová, nám řekla: ‚Děti, jděte domů co nejkratší cestou.‘ Tak jsem přišla domů, kde jsem se v podstatě dozvěděla, o co šlo, protože jsme bydleli v Prešovské ulici, kudy chodily průvody nejprve dělníků ze Škodovky. Později jsme se dívali z okna, jak šel průvod, který nesl transparenty Molotova a Malenkova, který byl prokomunistický. Později jsme se šli podívat i na náměstí, k radnici, kde se tam tehdy vyhazovaly nějaké věci z okna. Potom prvním červnu vím, že rodiče říkali, že dochází k různým represím vůči bývalým podnikatelům, vůči takzvané buržoazii. Dělali jim domovní prohlídky. Mnozí měli vystavené věci, které jim zabavili, třeba ve výkladní skříni měli různé konzervy, několikery hodinky, v podstatě směšné věci. V podstatě potom došlo k tomu postupnému vystěhování lidí z Plzně.“
„Bydleli jsme tam pouze [ve znárodněném domě] do června 1953, protože po měnové reformě v červnu přišla akce B, což znamenalo buržoazie. Byli jsme jako mnoho jiných rodin vystěhováni. Měli jsme se stěhovat do Dolního Podluží u Rumburku. Vystěhování probíhalo tím způsobem, že jeden den nám oznámili, nebo rodičům oznámili, zprávu o vystěhování a druhý den ráno stál před domem stěhovací vůz. Takže rodina a nejbližší přátelé pomáhali rodičům stěhovat celou noc. Nedovedu si to dneska představit, že tehdy čtyřpokojový byt se musel vystěhovat během noci. Pamatuji si, jak jsem přišla ze školy domů, ten dům má pavlač, a na té pavlači stály židle a různé předměty. Ptala jsem se maminky, jestli uklízí, gruntuje, a ona říkala: ‚Ne, stěhujeme se.‘“
„Mám pocit, že tam přišli soudruzi. [Otec] vyprávěl, že bez nějakého předběžného upozornění řekli, že dům přechází do národní správy a posléze do znárodnění. Sebrali nejen obchod plný zboží, pokladnu, dům, auto. Všechno. Naštěstí jsme ještě v tom domě mohli zůstat bydlet.“
Věra Zajícová, rozená Bartovská, se narodila 20. dubna 1942 v Plzni do rodiny živnostníka, jenž vlastnil obchod, který ustál hospodářskou krizi a druhou světovou válku. Až do roku 1948 se tak rodině vedlo velmi dobře. Po komunistickém převratu ale o majetek přišli. Další ranou byly červnové události roku 1953. Rodina Bartovských byla nuceně vystěhována. Původně měli zamířit do Orlických hor, ale otec narychlo zařídil, aby se přesunuli do své chaty v Nové Huti u Dýšiny. Podmínky zde byly tvrdé, především v zimě. Později však dokázali sehnat byt v Plzni. Shodou náhod byl naproti jejich bývalému obchodu. Věra Zajícová se po návratu do rodného města dokázala dostat na jedenáctiletou školu. Avšak pokračovat na vysokou školu jí bylo z politického důvodu zakázáno. Přesto dokázala najít řešení a vystudovala pedagogický institut. V roce 1968 byla svědkem příjezdu okupačních vojsk do Plzně. O dvacet jedna let později stála na Václavském náměstí při projevu Václava Havla. V roce 1993 byl rodině navrácen zabavený majetek, o který se v roce 2022 nadále stará.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
