Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Věra Zajícová (* 1942)

• narozena 20. dubna 1942 v Plzni

• otec spoluvlastnil prosperující obchod, který byl v roce 1948 znárodněn

• v rámci akce B byla rodina v roce 1953 vystěhována z bytu

• navzdory neumožnění studovat medicínu absolvovala pedagogický institut

• svědek srpnové okupace 1968 vojsky Varšavské smlouvy v Plzni

• v listopadu 1989 osobně přihlížela demonstraci dělníků v Praze

• roku 1993 byl její rodině vrácen znárodněný majetek

U Věry Zajícové lze říci, že se narodila ve špatný čas na špatném místě. Její otec byl živnostník. Spoluvlastnil prosperující obchod v Prešovské ulici v Plzni. Jenže rodina o něj přišla krátce po komunistickém převratu v roce 1948. Posléze jim byl také zabaven dům, z něhož byli následně vystěhováni. Věra Zajícová tak prožila dětství a mládí v obtížných podmínkách, přesto se nikdy nevzdávala. Navzdory nepřízni osudu vystudovala vysokou školu, a když se jí naskytla možnost emigrovat, raději zůstala kvůli vlastní rodině v tehdejším Československu. Přesto trvalo více než čtyři dekády, než byly napraveny staré křivdy.

Děti, teď nemáme absolutně vůbec nic

Věra Zajícová, rozená Bartovská, se narodila 20. dubna 1942 v Plzni do rodiny Karla a Marie Bartovských. Otec již před válkou spoluvlastnil s příbuznými obchod s provaznickým a kartáčnickým zbožím a potřebami pro čalouníky a sedláře v dnešní Prešovské ulici v Plzni. Podnikání přečkalo velkou hospodářskou krizi ve třicátých letech a následně také dopady druhé světové války. „Částečně si pamatuji na ty oslavy, že jsme v krojích chodili po náměstí, protože tehdy Říšská, dnešní Prešovská ulice je vlastně ta ulice, která ústí na náměstí,“ vzpomíná Věra Zajícová na osvobození Plzně Američany. Podnik nemohl však vzdorovat komunistickému znárodňování. „Do roku 1948 se rodině vedlo dobře,“ vypráví. „Pak ale přišel rok 1948. Pamatuji si, jak otec přišel domů a řekl: ‚Děti, teď nemáme absolutně vůbec nic.‘“

Rodina Bartovských tehdy nepřišla pouze o obchod a tím pádem i o zdroj obživy, ale málem také o střechu nad hlavou. Jak se totiž můžeme dočíst z rozhodnutí Ministerstva vnitřního obchodu z května 1949: „Provedeným šetřením bylo prokázáno, že uvedená budova tvoří se znárodněným podnikem hospodářský celek. Znárodněnému podniku slouží část přízemí a dva trakty dvora. Uvedené nemovitosti […] podléhají tudíž bez ohledu na osoby jejich knihovních vlastníků znárodněním.“ Celou zprávu lze nalézt v dodatečných materiálech.

Problematická se ale později ukázala ta skutečnost, že znárodnění bylo provedeno zpětně k 1. lednu 1948, tedy před únorovým komunistickým převratem. Patrně laxní přístup úředníka později znamenal velké obtíže při navracení majetku. Tehdy však rodina Bartovských měla mnohem větší starosti o vlastní budoucnost, která nevypadala příznivě, než o tento překlep. „Mám pocit, že tam přišli soudruzi. [Otec] vyprávěl, že bez nějakého předběžného upozornění řekli, že dům přechází do národní správy a posléze do znárodnění. Sebrali nejen obchod plný zboží, pokladnu, dům, auto. Všechno,“ vzpomíná Věra Zajícová. Slabou útěchou bylo, že se nemuseli stěhovat. Prozatím.

Akce B jako buržoazie

Věra Zajícová zůstala se zbytkem rodiny v domě, kterým jim dříve patřil. Přibyli jim sousedi, zato se ale nemuseli přesunout do pohraničních oblastí, jak bylo oblíbeným zvykem komunistů, kdy trestali jim nepohodlné občany. Mohlo se zdát, že tehdejší režim se o rodinu Bartovských již více zajímat nebude. To by však nesměl přijít rok 1953 a s ním spojená měnová reforma, jejíž uskutečnění znamenalo vzhledem k výměnným kurzům okradení lidí o životní úspory, a tak vyvolala mezi obyvateli značnou vlnu pobouření. Na řadě míst v Československu došlo k nepokojům, které v Plzni přerostly v povstání proti režimu. „Byla jsem žákyní páté třídy. Pamatuji si, jak paní učitelka třídní, paní Šímová, nám řekla: ‚Děti, jděte domů co nejkratší cestou.‘ Tak jsem přišla domů, kde jsem se v podstatě dozvěděla, o co šlo, protože jsme bydleli v Prešovské ulici, kudy chodily průvody nejprve dělníků ze Škodovky. Později jsme se dívali z okna, jak šel průvod, který nesl transparenty Molotova a Malenkova, který byl prokomunistický. Později jsme se šli podívat i na náměstí, k radnici, kde se tam tehdy vyhazovaly nějaké věci z okna,“ vzpomíná na události prvního června 1953 v Plzni.

Povstání v Plzni bylo velmi krátce nato potlačeno. Režim začal trestat iniciátory vzbouření a ostatní viníky, ať už skutečné, či domnělé. Tehdy oblíbeným mimosoudním trestem bylo vystěhování. „Po tom prvním červnu vím, že rodiče říkali, že dochází k různým represím vůči bývalým podnikatelům, vůči takzvané buržoazii. Dělali jim domovní prohlídky. Mnozí měli vystavené věci, které jim zabavili, třeba ve výkladní skříni měli různé konzervy, několikery hodinky, v podstatě směšné věci. V podstatě potom došlo k tomu postupnému vystěhování lidí z Plzně,“ vypráví Věra Zajícová. Tenkrát však ještě netušila, že je čeká podobný osud. Když se krátce po událostech prvního června vracela ze základní školy, všimla si, že na pavlači stály jejich židle, skříně a jiný nábytek. „Ptala jsem se maminky, jestli uklízí, gruntuje. A ona mi řekla: ‚Ne, stěhujeme se.‘“ Rodina Bartovských se stala obětí akce B jako buržoazie.

Život ve vyhnanství

Pouhou noc měli na to, aby se vystěhovali ze čtyřpokojového bytu a vyrazili směr Orlické hory do vylidněné vesnice Dolní Podluží, která leží pouhých pár kilometrů od hranic s Polskem. To mělo být jejich nové bydliště. „Naštěstí jsme se do toho Dolního Podluží neodstěhovali, protože v Dýšině v Nové Huti jsme měli chatu, takový srub. Otec v té době, respektive se celé odpoledne snažil, abychom se mohli vystěhovat alespoň do té chaty,“ vzpomíná. Jenže chata nebyla uzpůsobená na celoroční pobyt. Navíc v části chaty se usídlil Československý svaz mládeže. A ani peněz neměli nazbyt. „Žilo se velmi nuzně. Pamatuji si, že rodiče nám namazali pečivo a chleba máslem, ale sobě ne. A že jsme třeba chodili pěšky z Nové Hutě do Zábělé, než abychom jeli autobusem z Dýšiny do Plzně, abychom ušetřili za osobu jednu korunu,“ vypráví pamětnice a dodává: „Po našem vystěhování dostal otec ještě účet za stěhování, který samozřejmě nezaplatil, protože ten účet byl vyšší než jeho měsíční plat.“

V chatě pobyli celé dva roky. Zimy zde byly tvrdé, a tak otec našel pro rodinu jednu místnost v činžovním domě na adrese Prešovská 10. Shodou okolností bydleli téměř naproti jejich bývalého obchodu a domu. V důsledku prožitých útrap však otce postihla první mrtvice a jeho zdravotní stav se začal ještě více zhoršovat. Když bylo Věře Zajícové patnáct let, žila již pouze s bratrem Pavlem a maminkou.

Paradoxní řešení

Po návratu do Plzně čekalo Věru Zajícovou životní rozhodnutí. Kam pokračovat po základní škole? Tak zněla zásadní otázka. U dcery živnostníka se téměř předpokládalo, že se jí dveře na střední školy uzavřou. Jenže to se nestalo. „Já jsem se bez problémů dostala po složení přijímacích zkoušek na jedenáctiletku,“ vypráví. Měla prozatím štěstí, zatímco její starší bratr Pavel nikoliv. Jeho vzpomínky na dobu plnou represí a bezpráví si můžete přečíst zde.

Věra Zajícová se s výborným prospěchem chtěla přihlásit na vysokou školu. Toužila po studiu medicíny. „Bohužel jsem ale nedostala doporučení od uličního výboru.“ Nastala stejná situace jako u jejího bratra, a to taková, že nemohla z politických důvodů studovat. Nevěděla, co dál. Různí přátelé jí sháněli ledacos. Také například ve škole jí jedna učitelka doporučila, ať se vyučí třeba cukrářkou. Z uličního výboru ale za ní přišla jedna paní, která jí poradila, ať dojde sama na radnici za určitým úředníkem. Ten jí nakonec pomohl. Umožnil jí studium na pedagogickém institutu. „Bylo to komické. Nedoporučili mě na medicínu, ale doporučili mě na pedagogický institut, kde jsem mohla ovlivňovat děti,“ vypráví s nadhledem. Institut úspěšně vystudovala se specializací ruský jazyk a tělesná výchova pro základní školu. Následně učila na učňovských školách v Jáchymově a v Plzni. Později se usídlila na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity v Plzni, kde setrvala až do svého důchodu.

Nevím, kde všude, ale v podstatě téměř všude byli ruští vojáci

„Byla to doba, kdy jsme si mysleli, že se to trošku uvolní,“ začíná Věra Zajícová své vzpomínání na 60. léta. Tehdy především využila možností vycestovat do ciziny. Nikoliv však na Východ, ale na Západ. Ovšem cestovat do tzv. kapitalistických zemí bylo velmi obtížné. Jednou z možností, jak navštívit západní země bylo na pozvání místních, a to se jí podařilo. Její bratr potkal v Plzni dvojici mladých Švédů, kterým nabídl ubytování. Později je pozvali do Švédska, a tak Věra Zajícová procestovala Skandinávii. O rok později, v létě 1968, se dokonce dostala již s manželem Vladimírem Zajícem také do Itálie. Netušili, že jsou na dlouhou dobu na poslední cestě na druhé straně hranic. „Zajímavé bylo, že v té Itálii jsme viděli na různých trafikách, kde byly časopisy a noviny, tak už tam byla v podstatě hrozba toho, že ti Rusové nás napadnou,“ vzpomíná. Přesto se do Československa vrátili. Kalendář při jejich návratu ukazoval datum 19. srpna 1968.

„Vstávejte, vstávejte! Jsou tady Rusové,“ byly první věty, které slyšela Věra Zajícová od své maminky ráno 21. srpna na chatě v Železné Rudě. Původně chtěli strávit pár dní na Šumavě, ale vpád vojsk jim, jako mnohým, zcela změnil plány. Manžel Vladimír se vydal na motorce do Plzně, aby zjistil, co se děje. Jeho vyprávění o prvním kontaktu vojsk Varšavské smlouvy s místními ze západočeské metropole lze nalézt zde. Mezitím se také Věra Zajícová vrátila do Plzně. „Nevím, kde všude, ale v podstatě téměř všude byli ruští vojáci. Atmosféra lidí byla velmi napjatá. Lidi nadávali. Popisovali tanky různými nápisy. Na domy psali. Atmosféra byla velice nepříjemná,“ vzpomíná na osudový den. O měsíc později, v září, ještě stihli vycestovat do západního Německa na tenisový turnaj. Mohli emigrovat, ale přesto se vrátili. Kvůli mamince, kterou nechtěla nechat doma samotnou. Bratr Pavel se totiž rozhodl zůstat a usídlil se v Německu. Po třech letech se nicméně vrátil.

Nevěřila jsem, že se někdy dočkáme svobody

Srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy zastavila a zvrátila veškeré změny v režimu. Nastala tzv. normalizace poměrů. Prostřednictvím čistek v samotné komunistické straně, ale i v zaměstnání se měla společnost odloučit od většiny výsledků demokratizačního procesu známého jako pražské jaro. Čistkám se ostatně nevyhnula ani Věra Zajícová, která tehdy již vyučovala na pedagogické fakultě v Plzni. „Sama se divím, že jsem tím prošla. Ptali se nás na původ a zda souhlasíme se vstupem vojsk. Samozřejmě že jsem nesouhlasila a taky jsem to veřejně řekla. Musím ale říct, že jsem se proti tomu sama více neprojevovala a nepodepisovala jsem žádné petice,“ dodává pamětnice.

Většina společnosti, která byla předtím nadšená pro demokratizační proces, během normalizace rezignovala na politiku, případně i někteří diametrálně změnili své názory. Ostatně to také bylo cílem nového vedení komunistické strany. Jak totiž vzpomíná Věra Zajícová: „Spousta lidí, i těch, kteří byli proti té okupaci, potom podepisovali různé petice na podporu okupačních vojsk a vlády.“ V situaci, kdy vybraní lidé rychle zapomněli na vlastní ideály a rychle vyměnili kabáty, přestala Věra Zajícová věřit, že se někdy dočkají svobody.

V průběhu následujících téměř dvaceti let komunistický režim v Československu pomalu chřadl a koncem osmdesátých let postupně kolabovala socialistická zřízení v sousedních státech východního bloku. „Když si vzpomenu na Miloše Jakeše, tak to byly frašky. Už jsme cítili, že to nemůže vydržet,“ vzpomíná na předposledního generálního tajemníka. O situaci v okolních státech totiž byli obeznámeni.

Když si dne 17. listopadu 1989 Věra Zajícová sbalila kufr na krasobruslařský kurz v Příbrami, vůbec neměla tušení o tom, co se právě odehrávalo na Národní třídě v Praze, kde bezpečnostní složky brutálně rozehnaly demonstraci. O všem se dozvěděla až následující den v již zmíněném bývalém hornickém městě. Shodou náhod se o pár dní později ocitla na Václavském náměstí v Praze, a to zrovna v době, kdy přes něj proudily davy dělníků. „Celé náměstí bylo úplně ztichlé. Bylo slyšet dunění, jak jdou dělníci z ČKD. Přicházeli od Můstku na to Václavské náměstí. Tenkrát nám běhal mráz po zádech a pak jsme tam slyšeli vystoupení Václava Havla,“ říká pamětnice.

Po návratu z Prahy na fakultu ji již čekali kolegové straníci a nabádali ostatní, „aby se k tomu postavili rozumným způsobem“, vzpomíná na jejich řešení situace. „Někteří přihlíželi mlčky, ale já jsem se tenkrát ozvala a řekla jsem jim, proč nám tohle vůbec říkají, když prezident republiky, tehdy Husák, nijak nevystoupil. Proč vy komunisté jste tak zbabělí, že i prezident republiky tehdy zalezl a neřekl národu ani slovo. No ale dopadlo to tak, jak to dopadlo.“ Proč tedy jako první vystoupila proti komunistům na schůzi? „Nikdy jsem se totiž netajila svými názory,“ vysvětluje Věra Zajícová.

Náprava starých křivd

Se změnou režimu souviselo také vypořádání se s minulostí. Věře Zajícové a bratrovi Pavlu Bartovskému se měl vrátit zabavený majetek, jenže jak již bylo uvedeno, špatně zapsané datum ve znárodňovacím dekretu znamenalo, že se celá záležitost dostala až před soud. Podnik, který majetek vlastnil, totiž nechtěl objekt opustit a poukazoval na nejasnosti. Až po letech získali budovu v Prešovské ulici zpět. Z udržovaného domu, jehož dnešní podoba je z počátku 18. století a je také kulturní památkou, dokázal komunistický režim udělat ruinu. „Pamatuji si, jak jsme stáli ve druhém patře a nad námi nebyla ani střecha. To jsme pak při opravě museli všechno shodit dolů. Bohudíky jsme dům ale dali do pořádku,“ vypráví pamětnice. 

V roce 2022 žila Věra Zajícová nadále v Plzni. Věnuje se stále sportu, a přestože je již v důchodu, v zimě vyučuje v bavorské lyžařské škole na Javoru. „Doufám, že zůstane v České republice svoboda, svoboda slova,“ zakončuje Věra Zajícová svoje vyprávění.