Marie Vyskočilová

„Musela jsem jít do kravína. Dójit. Nebyla to pro mě velká změna, krávy jsem dojila aj doma. Pravda. Jenomže jsem musela o půl čtvrté ráno vstávat, o šesté už dojeli pro mléko. Tehdy sa narodila Maruna, to už jsme byli v JZD. Ona sa narodila v únoru a já jsem celý leden jezdila dójit do kravína na kole. Když sa měla narodit, nebyla jsem doma. Až po (porodu) jsem s Marunú byla doma týden nebo čtrnáct dní. Jenomže pro mě došel zootechnik a povídá: ‚Víš co? Budeš moset jít dójit. Ty baby nechcú dójit tvoje krávy.‘ Každá měla pětadvacet krav a moje krávy si musely mezi sebe rozdělit, když jsem byla doma. Povídám: ‚Proboha, vždyť sa teprv narodila.‘ ‚Však máš děcka, tož ti ju opatřijú.‘ Děcka! Stadin měl vycházat školu a Bohuška měla deset roků. Povídá mně: ‚Jenom podoj a hned možeš jet dom. Nemusíš už umývat, ani nic.‘ Vždycky jsme musely umýt mléčnicu, dojačky a všechno, když odvezli mléko. ‚Ony ti to umyjú, jenom pojď, prosím ťa, podójit. Já nemožu nikoho najít.‘ Dojičky mně vzkázaly: ‚Nech si svoje krávy dojde dójit.‘ (Byly mezi krávama, které jste dojila, i vaše krávy, které vám sebrali?) To já nevím, kde jich dali. Byly tam krávy od ludí z Blatnice. Byla tam jedna, říkali jí Míštěna, dali ji tam Míšci (tzn. Míškovi). Tetička se to dověděla, že tu krávu mám já. Došli za mnú a povidajú mně: ‚Děvčico, dávaj na ňu pozor, ona kope! Jí mosíš zpívat, když ju budeš dójit, ona ti jinak nespustí.‘ Povídám: ‚Tož toto je teda ohromné!‘“

„Než jsme (vstoupili) do JZD, to jsme ještě hospodářili, museli jsme plnit dodávky. Podle toho, kolik měl kdo čeho. Hřebčáci měli hřebce. Bylo tu hodně koní, aj odevšaď tam jezdili s koněma k hřebcom. Pravda. Oni měli tolik pola jak my, ale v poli nedělali, to jim dělali ludé. Byli neplniči. Žili jen z tych hřebců. Neměli potom ani na jídlo, ani peníze neměli. V JZD nedělali. Tož jim dávali ludé jídlo za vrata.“