Vladimír Vyskočil

* 1961

  • „Pak nás převezli do Brna, tam už na nás čekali, všechno věděli. Vysvlékli jsme se, museli jsme. Stáli jsme před nimi nazí, vysvlečení donaha. A teď to začalo: Kdo byl Dubček, kdo to byl Hitler, jak si to můžu pamatovat? Tak jsem jim řekl ten příběh z Luhačovic, to oni mi nevěřili, protože v osmi letech si nemůžu nic pamatovat. Ale mně takové věci utkví v paměti, já si to pamatuju na celý život. Bylo to fyzicky proti nám, to bylo kruté.“

  • „To byl vlastně můj výmysl, já jsem to všechno zorganizoval, nachystal. Tady je sokolovna, která má zídku kolem dokola, tu jsme pomalovali protistátními hesly. Příklad: ,Desáté výročí, táhněte domů, my vás tu nechcem.’ No a při tom nás někdo udal. Jsem se otočil, svítila na mě světla a už nás měli, no.“

  • „Nastoupil jsem do Klatov jako dělostřelec a první, co bylo, tak nastoupili jsme, a: ,Vojín Vyskočil, odevzdejte zbraň!’ Vyfasoval jsem montérky a to bylo asi tak všechno. A to jsem měl tu amnestii. Ale oni na tu amnestii nebrali žádný zřetel. Neměli mi nic připomínat, přesto jsem nesměl mít zbraň, nesměl jsem mít u sebe ostré náboje, nesměl jsem chodit do stráže, tam byly taky ostré náboje. Prostě montérky a dělal jsem tam takové práce. Zednické, v kuchyni jsem umýval zem a tam mě šikanovali. To bylo takové špatné, první půlrok.“

  • „15. nebo 16. listopadu – v Hradišti je morový sloup na prvním náměstí – tam bylo první setkání, ale to tam byl samý estébák všude. To bylo patnáctého. A já jsem tam jel s kámošem, vlajku jsme měli [pověšenou] z auta a lidi se tam shromažďovali. No a pak přišel ten 17. listopad, to si pamatuju. To už se šlo od morového sloupu prostřední ulicí na náměstí. A teď ty vlajky, a ti estébáci stáli zastrčení v obchodech a prodavačky vybíhaly ven, co se to děje. A ten jeden mě zase poznal, který chodil k nám, a říkal: ,Však ty půjdeš zase zpátky. My tě zase zavřeme.’ A ještě mi tak vyhrožoval při tom průvodu, 17. listopadu na náměstí. No a pak už to tam probíhalo tak jako všude, každý den. Každý den.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Staré Město, 18.04.2021

    (audio)
    délka: 01:11:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táhněte domů! Pak nám zkroutili ruce a estébácké praktiky nikdy neskončily

Vladimír Vyskočil na vojně v Klatovech, 1982
Vladimír Vyskočil na vojně v Klatovech, 1982
zdroj: Archiv pamětníka

Vladimír Vyskočil se narodil 24. března 1961 v Uherském Hradišti. Matka Marie, za svobodna Mařáková, pracovala na dělnické pozici v tiskárně ve Starém Městě u Uherského Hradiště, otec Vladimír zastával post úředníka v uherskohradišťské pobočce Silnice, národní podnik Brno. Po základní škole se Vladimír Vyskočil vyučil instalatérem v Hodoníně. Ve svých sedmnácti letech, v roce 1978, při desátém výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, popsal zeď ve Starém Městě protisovětskými hesly. Na základě udání jej ještě při činu společně s kamarádem-spolupachatelem zatkli příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB). Následoval výslech, pobyt ve vazební věznici v Brně a soud. Za svůj protirežimní přečin byl odsouzen na tři roky podmíněně. Ačkoliv trest předčasně ukončila amnestie Gustáva Husáka v roce 1980, až do sametové revoluce se potýkal s vyhrožováním, šikanou, ponižováním a snahami o diskreditaci ze strany StB. Ta o něm šířila falešné informace mezi rodinnými příslušníky, kontrolovala jej doma i v práci. Během sametové revoluce se účastnil protestních akcí v Uherském Hradišti. Během prvních manifestací se ještě naposledy paradoxně setkal s nátlakem StB. Po převratu byl soudně rehabilitován. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Vladimír Vyskočil ve Starém Městě u Uherského Hradiště.