Ing. Radomil Vyoral

„My jsme ještě v pondělí nebo v úterý [20. 11. 1989 nebo 21. 11. 1989], vím, že byla strašidelná zima, že sněžilo a bylo mínus patnáct, tak jsme dělali v Otrokovicích u jedné paní jsme měli ve sklepě cyklostyl a tam jsme válcovali samizdat. Mám pocit, že to byl Infoch nebo ten Sport, o kterém jsem mluvil, do té Prahy, a u toho jsme poslouchali tu Svobodnou Evropu a říkali jsme si: a neděláme už to zbytečně? tady to vypadá. Už v pondělí bylo nějaké následné shromáždění a začaly se přidávat herci a pak jsme, možná to pondělí nebo to úterý jsme si říkali, že to bude možná zbytečné. Tam jsme zřejmě pochopili, že se blíží něco osudového, že už začalo něco osudového a že bychom měli nastartovat něco tady ve Zlíně. Samozřejmě se toho chopili herci a disidenti. V divadle bylo první setkání, nevím, nedokážu zhodnotit, kdy to bylo, jestli to bylo jednadvacátého nebo dvaadvacátého, ale někdy začátkem týdne, bylo to první setkání.“

„Tam bylo asi, já nevím, abych neplácal. Ale mám pocit, že bylo pět těch závodů zahraničního obchodu. Já jsem byl na potravinách, to bylo mám pocit pětka tenkrát, zahraniční obchod pět. To fungovalo tím způsobem, že aby člvověk ze socialismu mohl něco vyvézt mimo republiku, tak to musel vyvézt přes podnik zahraničního obchodu. Nemohl jste jako si založit firmu, udělat okno a vyvézt ho do Vídně. To jste nemohl. To se všechno muselo dít přes podnik zahraničního obchodu. A ten podnik zahraničního obchodu byl v Praze, v Bratislavě a ve Slušovicích. Čuba to dostal díky tomu, že byl v ÚV a že dělal něco pro nějaké výzkumy, pro státní bezpečnost pro tu první správu pro rozvědku. Takže aspoň co já vím, tak za odměnu dostal tu licenci toho podniku zahraničního obchodu. Čili on mohl vyvážet v mém případě potraviny, máslo, mléko, maso, sušené mléko a možná další, hlavně sýry taky. A dovážet mohl třeba ty počítače z toho Hongkongu, na což měl monopol tady. To nemohl nikdo jiný dovážet. Což dělalo tenkrát podle mých informací velkou část toho obratu toho zahraničního obchodu a Slušovic vůbec. Dělali ty počítače. To nikdy jindy si v republice nemohl koupit, jenom ve Slušovicích."

„Bydlel jsem s maminkou, protože otec byl v té době už mrtvý. Měl jsem tam pro sebe dílnu, kde jsem opravoval kola, tak tam jsem měl tiskařské stroje. Nad námi bydlel akademický malíř Šutera (Zdeněk Šutera – pozn. autora), který samozřejmě všechno věděl. Znal Béďu (Bedřicha Koutného – pozn. autora). Béďa dělal konspiraci tím způsobem, že jednou zastavil pod naším barákem a podruhé nad naším barákem. Kdyby ho estébáci sledovali, tak za dva tři dny věděli, kde je cyklostyl. V té době ho asi nesledovali. Šutera mně vždycky říkal, ať alespoň zavřeme okno, když tisknem, že to slyší až na chodník. Rotačka má charakteristický zvuk, podobný jako tiskařský stroj.“

„Přijel americký velvyslanec navštívit SPUSA. Byl u (Bedřicha) Koutného. Americký bourák s vlaječkou a diplomatickým číslem stál před jeho domem. Samozřejmě všude dokola stály žigulíky a volhy. Bylo to příjemné odpoledne, vykládali jsme si. Měl nějaké české předky a částečně česky rozuměl. Spal na hotelu ve Slušovicích. Samozřejmě nevěděl, kde to je, a tak jsme se domluvili, že pojedu před ním a ukážu mu hotel a pak pojedu domů. Estébáci jeli samozřejmě za námi. Když jel diplomat, tak nás nechali na pokoji, ale jak jsem jel nazpět, tak mě začali honit. Tak jsem sto dvacítkou jel sto dvacet přes dědinu. Mám pocit, že jsem jim ujel. Tehdy jsem bydlel u maminky na ulici Doktora Kolaříka na kraji Zlína. Zaparkoval jsem auto pod barákem, a než přijeli estébáci, tak jsem honem utekl do zahrady a lehl si pod jabloň a díval se, co se bude dít. Měl jsem strach, že když budu utíkat k domovním dveřím, tam mě chytnou. Samozřejmě jak přijeli, tak utíkali k autu a sahali na kapotu, jestli je teplá. Věděli, že auto jelo. Chvíli tam zůstali a pak jeli pryč. Jelikož auto bylo napsáno na Pavla Jungmanna, tak si mysleli, že řídil Jungmann.“