Hana Vondrášková

* 1937

  • „Jmenuje se to Pteč, takový les, kde byli všichni ti němečtí vojáci a čekali na rozkaz, jestli mají postupovat. A protože se tam jezdilo auty, nebo nevím čím vším, tak rodiče to slyšeli. Odešli domů, věděli, že se něco děje, protože to byl strašný rachot. No a maminka přišla k nám a řekla rychle, jako abych bratříčka oblékla a šla ke svému dědečkovi, že musíme utéct, že jdou vojáci. To přímo řekla, že ti vojáci jdou. Tak jsme to udělali a tam jak jsem chodila do té první třídy, tam byl můj dědeček, tak tam jsem odvedla toho brášku. Dalo to hodně práce, to si také pamatuju, protože mu byly dva roky a nechtěl jít nikam. Tak jsem mu dávala nějaké hřebíky, že to bude zatloukat u dědečka a tak a přemlouvala jsem ho a opravdu jsme utekli. Ale sotva jsme odešli, tak přišli ti němečtí vojáci. Šli rovnou, bylo jich strašně moc a šli přes hradbu, protože jsme měli ohrazenou zahradu u toho lesa, tak šli lesem a tu hradbu porazili a šli a řvali prý strašně. A postavili je všechny ke zdi. Náhodou byla bita pouze babička, protože se sehnula, že si chtěla nazout botu, protože jak křičeli, tak tak rychle nevyšli z domu.“

  • „Potom v šedesátém osmém nás pozvali. Mauthausen byl někde zvlášť a Ravensbrück také zvlášť a v nějaké velké restauraci. A tam přišly všechny ty ženy a byly to i z Anglie a Francie a všude možně. A já jsem seděla u nějakého stolu a měla jsem s sebou fotografii maminky. Každou paní jsem si prohlížela, protože ve své spletené hlavě jsem si myslela, třeba ji uvidím, třeba… No nesmysly úplné jsem si myslela. Ale stalo se, že přišla ke mně paní a řekla, ty jsi Mařenka Kontová. No a řekla, že maminku znala a že jely spolu tím vlakem a ten vlak z toho Ravensbrücku, s nimi jeli i vojáci a ten vlak vždycky dojel kousek a zastavil a ti vojáci vyskákali a upravili to, protože tam bylo něco přes ty koleje, nějaké nebezpečí, že by už se nedalo dál jet. A trvalo to třeba hodinu, dvě hodiny a čekalo se, až se to spraví a jeli dál. A už se blížili k Ostravě, ale byli pořád v Polsku. No a chodili i na záchod a tak, ale maminka když jednou zastavili, tak to prý nevydržela a řekla, že jde, že tam vidí ty stromy, nějaké keře tam byly, tři stromy a keře, a utekla tam, šla tam. No ale shodou okolností prý se ten vlak hned rozjel. No tak oni dupali a křičeli, a nikdo nezastavil, nebylo to nic platné. Tak vzali ten raneček a vyhodili jí ho oknem. Křičeli, ale nic to nebylo platné. Tohle mi vyprávěla.“

  • „A bylo to blízko Orlíka no a tam právě se stalo, že nějaký, neznám už jméno, tak přece jenom to nahlásil na četnících. Došel na četníky, že se tam objevil nějaký člověk, který byl neznámý, takže už se trošku vědělo, že tam spadli, že tam tedy seskočili. Tak začali už hlídat okolí, ale my jsme byli ještě dost daleko. Ale najednou začal kolem našeho domu často chodit četník z Chraštic, z místní četnické stanice a babička se začala strašně bát a říkala, když ho uvidím, abych ji rychle zavolala. No tak babička vždycky k tomu četníkovi šla, to si pamatuju, a nesla mu vajíčka, nebo nějaký dáreček. A copak tu děláte, se ptala, a on řekl, no my takhle prohlížíme tady ty vesnice, já mám za úkol chodit tady všude. A zase se hezky rozloučil, ale prostě bylo vidět, že nás sledují už tak trošku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příbram, 22.01.2020

    (audio)
    délka: 01:19:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

I po dvaceti letech jsem ji nepřestávala hledat

Hana Kontová, 1947
Hana Kontová, 1947
zdroj: archiv pamětnice

Hana Vondrášková rozená Kontová přišla na svět 24. července 1937 v Holušicích u Kozárovic na Příbramsku, měla ještě o čtyři roky mladšího bratra. Otec Josef Konta pracoval jako kameník v žulových lomech v Kozárovicích, matka Marie před válkou hlídala v Praze bohaté židovské rodině děti, později byla v domácnosti. Rodina od dubna 1944 pomáhala čtyřem parašutistům z výsadku Chalk s ukrýváním a zásobováním. O měsíc později byla skupina prozrazena. V květnu 1944 zatklo gestapo Hanina otce Josefa Kontu, odvezli ho do Terezína a později do Mauthausenu. Haně s bratrem se při zátahu podařilo utéct k prarodičům, maminku pustili. Gestapo ji zatklo až v srpnu 1944. Odvezli ji do Terezína, kde se krátce setkala s manželem, pak ji přesunuli do Ravensbrücku. Hana vyrůstala u tetičky v Praze, bratr pobýval taktéž v Praze, ale u jiných příbuzných. Konec války trávila Hana u prarodičů v Holušicích a vzpomíná na osvobozování Rudou armádou v květnu 1945. Po válce se z koncentračního tábora vrátil pouze otec, několik let pak pobýval v různých nemocnicích a sanatoriích s tuberkulózou a tuberkulózou kostí. Až v roce 1968 se Hana při setkání rodinných příslušníků v Ravensbrücku dozvěděla, co se stalo s maminkou. Hana Vondrášková vystudovala pedagogické gymnázium, učila pak na základní škole v Chrašticích a až do roku 2002 na 5. základní škole v Příbrami. V roce 1959 se vdala a má dvě děti. Vzpomíná na příjezd okupačních vojsk v srpnu 1968 a na sametovou revoluci v listopadu 1989. Žije v Příbrami.