Ing. Alena Vondrášková

„My jsme se přiblížili k hranicím [při cestě z Rakouska] a museli jsme otevřít kapotu od motoru, kapotu od kufru, a teď si ten přísný celník, nebo vlastně policista, to byla hraniční policie, vzal kožené rukavice… Já jsem se úplně osypala, to bylo jako když vidíte filmy z války, jak Hitler byl pořád v rukavicích, a mně to asociovalo prostě německé vojáky, protože já jsem ruské nikdy neviděla. Tohle mi to asociovalo. Vzal si rukavice a jenom tak pyšně chodil okolo kufru a nutil nás obsah kufru vyndat. Jednu věc po druhé… To bylo tak ponižující, to bylo tak strašně ponižující!“

„Přestěhovali jsme se do Michle o prázdninách, odjeli jsme do Bulharska, a když jsme byli v Bulharsku, tak nás přepadly vojska Varšavské smlouvy. A tenkrát jsem začala už procitat, začalo se ve mně budit, že něco nesedí, že něco není v pořádku. Co tady mají co dělat nějací Rusáci. Moji rodiče byli ve straně, ale s tímhle nikdy nesouhlasili. Ale zase, já jsem si říkala, jak to, že oni s tím nesouhlasí, oni nadávají, co se tady říká v televizi, že se v televizi lže, ale pořád si jedou… Ale když jsem se jich na to zeptala, říkali: ,My chceme, aby nám bylo dobře, neptej se nás na nic.‘ O tom se prostě moc nemluvilo. Ten osmašedesátý. My jsme byli v Bulharsku, teď jsme se jednadvacátého to dozvěděli, to jsme se dozvěděli rychle, protože jsme bydleli v nějaké rodině a ti nám okamžitě oznámili, co se děje s Československem – a naši hned… to začal oheň na střeše, a já jsem byla ráda, že se nevrátíme domů, já se prostě nechtěla vrátit. A to se ve mně začal probouzet ten rebel v tu chvíli. To je vlastně přesný moment toto.“