Adolf Vondrášek

„Já musím říct, že do poslední chvíle už potom, než se toto stalo, tak že se víceméně jakoby vzkřísil, že se choval celkem normálně. Do toho momentu, než oni přijeli počtvrtý, než tohleto nastalo, jak to líčím v tý knížce, než on když viděl, co se na tom dvoře děje, a ty výkřiky a pláč tý jeho ženy. Tak teprve se to v něm zlomilo, věděl, že je naprostej konec. Že tady už se nedá pokračovat, že ho stoprocentně odvezou zase, že je konec se statkem, vystěhování, likvidace rodiny. A že ten Tesařík skutečně to dílo dokoná. On ho znal velice dobře. Já jsem ho znal jako kluk, že jo. Ale on ho znal velice dobře, ty jeho manýry. On taky třeba k nám přišel v době, v roce 51 k nám přišel o pouti, o chraštické pouti. Tam je svátek Nanebevzetí Panny Marie, vždycky od 15. srpna tu neděli, kdy byla rodina u stolu. Byli tam hosté, příbuzní, on tam vkročil s jedním tím pochopem, ten Tesařík, a řekl mu: ‚Tak soudruhu Vondrášek, mlátit se nebude?‘ A on zkoprněl, úplně zrudnul, říkala maminka. A maminka tedy to zachránila, že vzala talíř a nabídla jim: ‚Vemte si koláčky a pojďte si přisednout.‘ Oni prostě dali ruce pryč a odešli bez jedinýho slova. Takhle vlastně narušili, jeho lomili psychicky, já nevím, kdo jak z nás by na to byl schopen jak reagovat, když vidí tohleto, co ty lidi dělali.“

„Prožíval jsem prostě začátek května roku 45 přímo v Těchařovicích, tak se pamatuju, jak se po tři dni valily po státní silnici Praha – Budějovice... tak se valily nekonečný davy právě těch německých uprchlíků z východu, který se tam dříve nastěhovali. Zaplnili prostě všechny únikový cesty, nebylo možný vůbec po té silnici jet v protisměru. A to se valili nejenom tou silnicí, ale i těma polma. Prostě jak to šlo, tak se valili. A samozřejmě přitom docházelo k tomu, že ty různé přístroje, hlavně auta a takový ty věci, všechno, tak jim vypověděly službu, tak to tam v polích nechávali.“