Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vítovcová (* 1928  †︎ 2021)

• narozena 15. června 1928 v Praze do židovské rodiny

• nenáboženská, zcela asimilovaná česky mluvící rodina

• po 1939 otec ztratil práci, Marie vyloučena ze školy, Sokola i skauta

• 10. 12. 1941 rodina deportována do ghetta Terezín

• 6. 10. 1944 deportována s matkou a sestrou do Osvětimi

• po 11 dnech převezena do pracovního tábora Märzdorf

• matka a sestra zahynuly v Osvětimi, otec v Kauferingu

• květen 1945 osvobozena v Märzdorfu

• vrátila se do Prahy, žila v rodině strýce a tety

• vyučila se zahradnicí

• vdala se, vychovala dvě děti

• byla vdova a žila v Praze

• zemřela 11. ledna 2021

Marie Vítovcová se narodila 15. června 1928 do židovské rodiny jako Marie Spitzová. S rodiči a mladší sestrou Soňou bydleli v Praze Bubenči. Žili klidně až do roku 1939, kdy vznikl protektorát Čechy a Morava. Rodiny se začala dotýkat omezení, která Němci postupně zaváděli pro Židy. Nesměli chodit do kina, do divadla, na veřejná koupaliště, v tramvaji směli jezdit jen v zadním oddíle. Marie musela se sestřičkou opustit Sokol a Skaut, nakonec už nesměly ani do školy. „Když člověk chodí do školy, tak si přeje prázdniny a aby se škola odstěhovala. Ale když jsem viděla, jak moje spolužačky pospíchají do školy, tak mi to bylo docela líto.“

To byly hrozně hezký večery

Židovské rodiny zorganizovaly pro své děti tajné vyučování, Marie jezdila ke svému staršímu bratranci na Žižkov, kde ji dvakrát týdně doučoval učivo septimy. „A protože jsem pokaždý byla vyvolaná, tak jsem se naučila se pořádně učit.“ Mezi omezení pro Židy patřil i zákaz vycházení po osmé hodině večerní. „ Ale můj tatínek se ujal takovýho úkolu, že my jsme si lehly, večer v osm hodin už jsme byly v posteli, a on vzal nějakou knihu a předčítal nám. To byly hrozně hezký večery.“ Marie se učila hrát na klavír a paní učitelka ji požádala, aby už nechodila, aby neměla nepříjemnosti. Poté, co začali nosit žlutou hvězdu, báli se s nimi na ulici promluvit i jejich známí.

Transport

Na podzim roku 1941 začaly odjíždět první židovské transporty. Marie s rodinou byla zařazena do druhého transportu do Terezína. V prosinci roku 1941 se museli dostavit na shromaždiště v Holešovicích (místo dnešního Parkhotelu). „My jsme tady nastoupili sedmýho, to bylo proto, aby se odevzdaly peníze, cennosti, směli jsme si s sebou vzít každej 50 kilo v kufru a jídlo na tři dny. 10. prosince brzy ráno se vydali pěšky ještě spícími Holešovicemi na nádraží Praha - Bubny, odtamtud jeli vlakem do Bohušovic. Tady koleje končily, Židé vystoupili, těžké věci nechali ve vlaku a pěšky šli do Terezína.

Co to máš za papíry, naházený kolem postele

V Terezíně byly děti a ženy ubytované jinde než muži, Marii se stýskalo po tatínkovi. Po čase se přihlásila na loupání brambor do Magdeburských kasáren, kde tatínek bydlel, tak se mohli alespoň krátce vidět. Brzy po příjezdu Němci naočkovali děti proti spále. Marii se objevila vyrážka, tak šla za panem doktorem, který to vyhodnotil jako následek očkování. Ale už druhý den dostala čtyřicítky horečky a musela si jít lehnout na marodku. „Páni doktoři se na mě chodili dívat, říkali, že to je spála, není to spála...Pak se usnesli, že to není spála.“ Ale po týdnu se Marie začala loupat, což znamenalo, že to spála byla. „Pan doktor přišel a povídá mi: Co to máš za papíry, naházený kolem postele? A já jsem říkala: „To je moje kůže.“ Nesměla nikomu říct, že měla spálu a strávila šest neděl na izolaci.

My jsme stejně byli odsouzení k smrti, takže nás nechali, ať si hrajeme divadlo

Počet židovských obyvatel Terezína stále narůstal, děti byly přemístěny do dvou budov u kostela, Marie byla ve skupině starších dívek nejmladší. Přihlásila se na práci na zahradě, aby se dostala ven. Židovská samospráva zorganizovala pro malé děti tajné vyučování. Dalšími transporty přijeli umělci, kteří si přivezli své hudební nástroje. Se souhlasem Němců mohli večer po práci hrát divadlo. „My jsme stejně byli odsouzení k smrti, takže nás nechali, ať si hrajeme divadlo. Později se nacvičovaly opery . Hrála se tam Prodaná nevěsta, Hubička, Carmen, Figarova svatba.. A to bylo zpočátku tak, že všichni stáli a sólisti seděli na židlích a když měli zpívat, tak vstali a zpívali. To jsem se naučila Prodanou nevěstu nazpaměť...Bylo to něco úžasnýho, co nám dávalo pocit, že jsme lidi.“

Dobrovolně se nikam nehlaste

Nad všemi visela hrozba transportů do neznáma. Mariin tatínek byl zařazen k židovské polici, tzv. ghettowache, čímž byla rodina před transporty chráněna. V Terezíně žilo původně pět tisíc obyvatel, Židů tam bylo padesát tisíc. Za takových podmínek nebylo možné dodržovat hygienu, šířily se nemoci. Sama Marie prodělala žloutenku, spálu a encefalitidu. V roce 1944 se ohlásila na kontrolu komise z Červeného kříže, aby prověřila, jak se Židům v Terezíně žije. Začalo zvelebování, byl postaven krásný pavilon plný hraček, kam ale děti vůbec směly. Všichni se tvářili, že Židé jsou spokojení. „Dokonce nás i filmovali. Ale mě poslali pryč, protože jsem byla poštípaná. Tam byly blechy a štěnice a já jsem si to škrábala a udělaly se mi boláky. Tak jsem tam nesměla bejt, protože jsem byla kropenatá.“ Komise zkonstatovala, že je všechno v pořádku, že se Židé mají dobře a nikdo jim neubližuje.

Konečná - Auschwitz

A pak začaly transporty. „Napřed odjeli v prvních třech transportech muži. Řekli jim, že jedou na práci a že my přijedeme za nima. Můj tatínek, kterej byl na vojně a věděl, jak to chodí, tak nám říkal:„Dobrovolně se nikam nehlaste a až bude konec války, tak já pro vás sem do Terezína přijedu, a pojedeme domů.“ Ale Marie s maminkou a sestrou byly zařazeny hned do následujícího transportu. Ve vlaku byli všichni namačkaní, nemohli jít ani na záchod, protože dveře byly zastavěné kufry.„Byli jsme na cestě od pátku ráno šestýho, celou sobotu a na místo jsme dojeli v neděli v poledneosmýho. Krátce předtím, než s náma ten vlak zastavil, tak protože lidi už potřebovali na záchod, někdo vyházel ty kufry do uličky a tam bylo na zdi napsáno : Konečná Auschwitz - takže jsme věděli, kam jedem.“

Táhni!

Když vlak přijel do Osvětimi, uviděla Marie vězně v pruhovaných oblecích a ti, stejně jako vojáci, křičeli, ať rychle vystupují. Zařadili se do pětistupů a šli. Marie s maminkou si říkaly, že tam na ně třeba bude čekat tatínek. „Jak jsme se nedívaly kolem sebe, tak jsme prostě přišly a tam stáli tři esesáci a ten jeden na mě udělal takhle a ukázal doprava, ale jim ne. Ještě tam s náma v tom pětistupu stála moje jedna vzdálená sestřenice a té to taky udělal. Chtěla maminku vzít s sebou, ale někdo na ni zařval. Moje máma šla k tomu esesákovi a řekla mu, že jsem její dcera, jestli můžu jít s ní, a on jí řekl: ‚Táhni!‘ A to jsme se viděly naposledy.“

Ještě jsem slyšela sestřičku, jak pláče

„My jsme šly takovou cestou dolů a tam na nás křičeli, jestli máme chleba, ať jim ho hodíme, že nám stejně všecko seberou, hned tam po nich stříleli. To byly strašný okamžiky. Já jsem ještě, když jsme se oddělily, slyšela moji sestřičku jak pláče, jí bylo tenkrát třináct...“ Esesáci nahnali ženy do budovy, musely se svléct do naha, oblečení složit na hromádku. Ostříhali je dohola a nahnali do sprchy. Přestože je varovali, že je voda tyfová, děvčata se na ni vrhla a pila ji. Měly šílenou žízeň, během celé cesty přes Polsko nedostaly napít, protože panovaly obavy, že je voda nakažená. Vyfasovaly oblečení, ponožky a dřeváky, které se bořily venku do bahna a Marie měla co dělat, aby o ně nepřišla. Ubytovali je v barácích, na kavalci spalo 10 lidí, když se chtěl někdo v noci otočit na stranu, museli se otočit všichni. „Dostaly jsme kastrol polívky a řekli nám, že to je pro šest lidí. My jsme neměly lžíce, my jsme neměly nic. My jsme byly dohola ostříhaný, oblečený v těch hadrech, já jsem z těch ponožek dostalala nějakou vyrážku, tak jsem je vyhodila, takže jsem byla bosa. Teď jsem se napila, ale zpátky už jsme to nedostala. A jak máte odhadnout, kolik toho můžete vypít...“ V Osvětimi panoval přísný režim, ráno apel, dlouhé počítání vězňů, pak na společné latríny. Marie se strašně styděla. Zpátky na kavalec a pak na večeři. V noci nesměli ven z baráku pod trestem zastřelení. Kolem byly dráty nabité elektřinou.

Tady není žádnej lágr, kde jsou ženy a děti

Marie strávila v Osvětimi jedenáct dní. Poslední den Němci vybrali skupinu děvčat na odvšivení. Mezi nimi byla i Marie, které kamarádka poradila, ať řekne, že je jí už osmnáct let. Zatímco čekaly ve frontě, šly kolem ženy z terezínské skupiny. Ptaly se Marie, kde má maminku. „A my jsme řekly: Ona je v tom lágru, co jsou ženy a děti. Jedna z dívek jim odpověděla: „Tady není žádnej lágr, kde jsou ženy a děti. Ti všichni, kdo s váma přijeli, jsou mrtví. Ti šli rovnou do těch plynovejch komor.“

Večer dívky nastoupily do dobytčích vagónů a jely opět do neznáma. Ráno vystoupily u Krkonoš z dnešní polské strany, kde byla továrna na len. „Vylezly jsme asi do čtvrtýho patra, a tam jsme měly každá svůj kavalec. Takže jsme byly celý nadšený. Dokaď jsme nezjistily, že ty kavalce jsou plný štěnic.“ V pracovním táboře Merzdorf pracovala v těžkých podmínkách od října roku 1944 až do osvobození v květnu 1945. „Potom přišel konec války, to ty děvčata věděly, říkaly: Slyšely jsme nějaký rány, to je nájezd tanků. A Němci začli utíkat. Utíkali pryč, směrem někam k Američanům. A my jsme se radovaly, že je konec války.”

Kde máš ty druhý

Marie s ostatními dívkami odešla z tábora konečně na svobodu. „Vzpomínala jsem na to, jako to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Bylo jaro, stromy kvetly a my jsme šly a byly jsme volný.“ Čtyři dívky se nastěhovaly do prázdného domu v nedaleké vesnici. Ve sklepě našly brambory a mrkev, tak si uvařily jídlo, vykoupaly se, odpočinuly si, od pekaře dostaly pecen chleba a vyrazily na dlouhou cestu domů. Po čase se rozdělily a Marie pokračovala už jen s kamarádkou Andulou do Prahy. Část cesty urazily pěšky, z Trutnova do Prahy se svezly vlakem. Rozloučily se na hlavním nádraží. „Přišla jsem domů, co jsme bydleli, kde bydleli - my jsme jim říkali teto a strejdo, ale nebyli naši příbuzní. Byli to známí mých rodičů - no tak jsem tam šla a zazvonila jsem. Říkali, že s někým mluvili, kdo jim řekl, že se vracím domů. No a řekli: Kde máš ty druhý? A to jsem teda opravdu začala brečet.“ Sousedi odvezli Marii na Břevnov k tetě a strýci, kteří se jí ujali. Vyučila se zahradnicí, vdala se a vychovala syna a dceru.

Marie neměla lehké dětství ani dospívání, o své nejbližší přišla v koncetračních táborech, přesto si zachovala veselou mysl a životní optimismus.