Jaromír Vicher

* 1962  

  • „Do vzduchu určitě. Po člověku, těžko říct. Nedokážu to říct, tenkrát mi bylo dvacet. Samozřejmě, z dnešního pohledu vám řeknu – ne, nikdy bych nestřílel. Ale to je blbost. Protože jakmile by se prokázalo, že jsem nestřílel naschvál, tak mi hrozil Sabinov v té době. Protože jsme plnili bojové rozkazy při ochraně státní hranice Česk[oslovensk]ý republiky. Takže tam by se s náma nikdo dvakrát nemaloval, kdyby se zjistilo nějaké porušení. Nevím, do vzduchu asi určitě, můžu říct dneska. A po člověku, nevím, těžko říct. Já nikdy stejně nebyl dobrej střelec na střelnici.“

  • „V září ‘83, to bylo teplo, seděli jsme na Závoře na stanovišti Travní cesta a slyšeli jsme [zvuk hořáku]. Tak jsme se koukali, nikde nic. Prosvětlovali jsme světlometama, co byly na Závoře. Nikde nic a za chvíli zase [zvuk hořáku]. Až potom vlítl – protože ta travní cesta byla v takovém dolíčku a k tomu stanovišti Zlom a směrem na to Laa [an der Thaya] to bylo trošku do kopce. Tak jsme si všimli, že tam letí balón a občas zapálí ty plameny. Pamatuju si to jeho kolo, co tam měl zavěšené, to vidím jak dneska. Tak samozřejmě hlášení, nikdo nechtěl střílet, nestřílel. No a než se to někam dostalo, tak už sedal v Rakousku. Samozřejmě jsme sedli do auta a jeli jsme. On letěl mezi drátama a státní hranicí a dostal se do úseku roty Březí, kde to bylo 60 metrů do Rakouska, v tom krátkém úseku. A tam už bylo městečko Laa [an der] Thaya, tam to někde posadil. Viděli jsme, jak to sedá, bylo vidět, jak jsou ty plameny níž a níž. A byl tam!“

  • „Že je postříkali vodou, že je někdo… Vemte to tak, že v tom pluku byli kluci devatenáct, dvacet. A těm řekli: ‚Bijte je!‘ A když někomu dáte moc, tak v té chvíli ji využijí. Pochybuju, že by se někdo z těch pořádkovejch… To byl buď školní pohotovostní oddíl, nebo to byla pražská škola policejní, nebo jak se to jmenovalo. To byli kluci, kteří buď přišli po vojně a dělali si základní policejní přípravu, anebo to byli kluci, kteří tam byli na vojně. To se taky dělalo. Maturanti a nematuranti. My jako maturanti jsme šli do Zastávky u Brna a ti, co maturitu neměli, tak šli do Brna k obušku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Znojmo, 05.04.2022

    (audio)
    délka: 02:01:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když si bouchne jeden, bouchne si i druhý. A pak už to lítá

Jaromír Vicher na vojně (1981–1983)
Jaromír Vicher na vojně (1981–1983)
zdroj: Archiv pamětníka

Jaromír Vicher se narodil 17. března 1962 v Novém Městě na Moravě. Krátce po narození se s rodiči přestěhoval do Žďáru nad Sázavou, kde žil do svých 19 let. Otec Jaromír pracoval jako konstruktér ve žďárských slévárnách, matka Jaroslava jako zdravotní sestra. Ve Žďáru vychodil základní školu a vyučil se obráběčem kovů. Roku 1981, po třech měsících ve strojírenské fabrice Žďas, přišel povolávací rozkaz. Základní vojenskou službu odsloužil coby řidič u 14. pohraniční roty v Hrušovanech nad Jevišovkou. Po návratu do civilu v roce 1983 nastoupil do práce k Veřejné bezpečnosti a sloužil v pražských Dejvicích. Sametovou revoluci, respektive demonstrace v průběhu roku 1989 z velké části absolvoval v uniformě VB na Václavském náměstí. Po listopadovém převratu nadále sloužil u VB (od roku 1991 Policie ČR), nejprve v Mělníku a poté ve Znojmě. V době natáčení rozhovoru (2022) žil Jaromír Vicher v Tasovicích u Znojma a stále působil u znojemské policie.