"Říkala jsem si tenkrát – byla jsem nejmladší, byla jsem dítě: 'Jedu tam bez jakékoli předpojatosti. Vím sice, že jsem se tam narodila, ale budu to asi nejméně prožívat.' Ale spletla jsem se. Přijela jsem sem do Benešova, do Lísky, potom do České Kamenice, viděla jsem kostel, kde se brali moji rodiče, viděla jsem statek svého dědečka, a najednou jsem si uvědomila: 'Aha, tady vlastně jsou tvé kořeny. Tady žili tví předci. Tady něco hodnotného budovali, prožili zde krásné dny, ale taky své starosti, a jsou především pohřbeni v této zemi. Ano, tady jsou tvé kořeny.' A když se mě lidi ptají, kde je můj domov, tak musím odpovědět: 'Vyrostla jsem bez domova, nemám žádný domov. Jsem doma všude a nikde. Ale mám kořeny a to jsem si uvědomila.'"
"Nevzpomínám si, co jsem tam celé dny dělala, maminka mi jen vyprávěla, že jsem stále plakala a plakala, když ona musela pryč. Oni brzy ráno všechny odváželi na nucené práce na polích a v lesích, tedy na těžkou práci, a vraceli se večer. A já si jen pamatuji, jak jsem byla šťastná, když jsem večer měla svou maminku zpátky. Přes den si ještě vzpomínám, že jsem musela stát ve frontě na vodovou polévku, protože nic moc jiného jsme nedostávali, to si pamatuji, ale jinak už nevím, jak jsem trávila dny. Snažím se to znovu v paměti vyvolat, ale nedaří se mi to, už to nevím. Jenom si ještě vzpomínám, jak jednoho dne jedna paní – také z nucených prací –přinesla moji panenku. Kde ji našla, v Lísce nebo někde, to nevím. Přinesla mi tu panenku, byla to moje panenka. Pamatuji si jen, jak neuvěřitelně mě ta panenka podržela, to mi potvrdila i maminka, říkala, že od té chvíle už jsem tolik neplakala. Že jsem měla zpátky svou panenku, to pro mě asi byla obrovská podpora."
"Jak jsme se dostali na ten žebřiňák, to si už nepamatuju. Ale vzpomínám si, jak jsme jako sardinky seděli na žebřiňáku a odváželi nás do tábora. Po příjezdu vím, že jsme přišli do obrovské tovární budovy, kde byly železné postele jedna vedle druhé, bylo tam namačkáno strašně moc lidí. A to si ještě pamatuji, že tam v noci procházely hlídky se samopaly a střílely kolem sebe a potom ráno jsem slyšela ženy říkat – ten a ten je zase mrtvý, a ten je mrtvý, a ten je mrtvý."
Sieglinde Vendolsky, rodným příjmením Wintersteiner, se narodila 24. února 1940 v Benešově nad Ploučnicí nedaleko Děčína do německé rodiny. Její matka Hedwiga pocházela ze statku v Lísce u České Kamenice, otec Maximilian byl učitel, za války vedl v Benešově německou školu, která byla před připojením Sudet k Německu původně česká. Ve služebním bytě ve škole zůstala matka s dětmi bydlet i poté, co byl její muž v roce 1943 povolán do války. Hned v květnu 1945 ale museli byt opustit, dočasně se přestěhovali k matčiným rodičům do Lísky a vyhnuli se tak divokému odsunu. Brzy byla ale matka s dětmi umístěna v blízkém internačním táboře Rabštejn, zřejmě kvůli tomu, že otec patřil mezi sympatizanty nacistů. Tábor v Rabštejně byl založen během války, v tamní letecké továrně pracovali nuceně nasazení a váleční zajatci. Malá Sieglinde se zprostředkovaně dozvídala o mučení a úmrtích v táboře, útěchu jí poskytovala panenka, kterou má dodnes. Matka jen se štěstím v táboře překonala těžkou nemoc. Rodina byla do Německa odsunuta na jaře 1946, a to do americké zóny v Hesensku. Roku 1961 se paní Sieglinde provdala za Ivo Vendolského, polovičního Čecha a polovičního Němce, pamětníka divokého odsunu z Československa do pozdějšího NDR, odkud emigroval na Západ. Sieglinde vychodila obchodní školu, studovala jazyky a poté pracovala jako sekretářka. V posledních letech se podílí na aktivitách k připomínání historie tábora v Rabštejně před i po květnu 1945.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
