Alena Vejvodová

„Když se takto otevřelo otevřeně, my hloupí jsme netušili, že se najdou lidi, který to takhle půjdou někam povídat, že jo. No, a pak teda přišlo velký grilování. No, a my jsme ještě kromě toho… Tady pod námi bydlela učitelka s manželem inženýrem a v roce 1969, že pojedou ven, a už bylo jasný, že tam zůstanou, dali nám klíče od bytu a tohle to všechno. A to se ve škole vědělo, že my se s nima stýkáme, a tohle všechno nám přitížilo natolik, že teda jednak ze strany ven a jednak holej plat, žádný přesčasy, žádný odměny ani třídnictví, který bylo 90 korun za měsíc, takže my jsme měli dohromady každej 1250 korun, čili za dva a půl tisíce jsme žili měsíc.“

„Kdy se muselo zatemňovat, čili to znamenalo, že byly rolety, které byly papírové černé, a takhle se zatahovaly. A pochopitelně ten papír na tom se trhal a tatínek říkal: ,Nesmíš za to ani zatáhnout.’ Protože Němci, když bylo vidět nějaké světýlko, tak stříleli do oken. Takže to byl jeden strach, kterej jako malý dítě jsem v sobě měla a další strach byl ten, že v 42. roce, jak jsme bydleli v Libni a do Kobylis, kde byla střelnice a kam se vozili lidé a stříleli se tam, vlastenci a tak dále. Tak já jsem říkala: ,Tatínku, co to je?’ Když jsem slyšela ty salvy. ,Na nic se neptej! Nikoho se na to nesmíš ptát, já ti to jednou vysvětlím. A to byl druhej strach, kterej dítě tříletý, čtyřletý do sebe dostalo.“